Svěřit se s problémy. Ano či ne?
Ilustrační foto: ingimage.com

Svěřit se s problémy. Ano či ne?

2. 10. 2018

Je to jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi generacemi. Svěřování se, sdílení, rozebírání problémů, otevřenost. Nazvat se to dá různě, podstata je stejná. Dříve bylo zvykem osobní problémy a starosti spíše utajovat, nyní je trendem hlásat je do světa, ba téměř dávat na odiv.

Rozdílný přístup k soukromí vidíme například u známých osobností. Někteří umělci jsou při rozhovorech pro média otevření. Rozpovídají se o svých rozvodech, nešťastných láskách, selháních, potížích s alkoholem, s drogami. Jiní o svém soukromém životě neřeknou absolutně nic. Novinářům se vyhýbají, a když už poskytnou rozhovor, mluví o práci, takže čtenář má ve výsledku pocit, že se z něj vlastně o dotyčném nic nedozvěděl a rozhovor třeba ani nedočetl. Přesto lidé mají tyto uzavřenější osobnosti rádi, zajímají se o ně, mnohdy je obdivují více než ty, kteří svůj soukromý život odehrávají v takřka veřejném přímém přenosu.

Stejné je to s lidmi, kteří mediálně známí nejsou. Jsou ženy, které jsou schopné náhodně přisednuvšímu cestujícímu ve vlaku za dobu, než dojedou z Ostravy do Prahy, popovídat o všech svých rozchodech, potratech i porodech. Jiní lidé si vůbec nedovedou přestavit, že by měli o sobě vykládat cizímu člověku, mnohdy svá trápení či pochybnosti či nezdary tají i před blízkými přáteli.

„Dříve bylo bráno jako selhání, pokud se někdo s někým rozešel či rozvedl. Já vlastně o svém soukromém životě nikdy s nikým nemluvila, přestože jsem si s prvním manželem prošla peklem, protože mě podváděl a pil. Ale vždy jsem se tvářila, že je vše v pohodě. Nestála jsem o to, aby si o mně sousedky nebo kolegyně povídaly, abych byla za chudinku, i když mi někdy bývalo hodně smutno a proseděla jsem večery s pláčem a lahví vína,“ vypráví sedmasedmdesátiletá Magdalena. Zpětně si myslí, že měla řadu let psychické problémy, deprese. Jenže ona to slovo nikdy ani nevyslovila, natož aby se šla poradit k lékaři nebo aspoň svěřit někomu blízkému. Její vnučka má k životu naprosto opačný přístup. Na svých sociálních sítích informuje všechny své virtuální přátelé o každém svém novém příteli, zveřejňuje fotky, na kterých se k nim tulí v posteli, na kterých s muži snídá. A za pár týdnů tam přidá klidně příspěvek, ve kterém světu sděluje, že je sama, že ji přítel opustil, že je z toho zdrcená, že má depresi.

„Když své pocity, úspěchy i nezdary sdílím, je to lepší, než vše dusit v sobě. My si s kamarádkami povídáme naprosto o všem, o sexu, o hodně intimních věcech. Myslím, že je to lepší. Že naše babičky byly pokrytecké, když se tvářily, že jejich vztahy a život byly v pořádku, ale věděly, že v pořádku nebyly,“ tvrdí pětadvacetiletá Aneta. Pro ni i její kolegyně z práce a kamarádky je naprosto běžné, že hodí k psycholožce. Když dostává otázku proč vlastně, krčí rameny. A pak říká: „Prostě se tam vypovídám, je mi pak lépe, stanovím si, co jsem dělala špatně, jak jít dál.“

Pro starší generaci často představuje návštěva psychologa jasnou známku selhání. „Pro mnoho starších lidí je i velmi těžké i rozhodnout se zavolat na nějakou krizovou linku, svěřit se s trápení, hledat pomoc,“ připomíná Jan Lorman, který vede sdružení Život 90, jež mimo jiné provozuje tísňovou linku pro seniory v nesnázích. Podobné zkušenosti potvrzuje i psychiatrička Tamara Tošnerová: „Dříve měli lidé vyššího věku více možnosti k setkávání. Místem, kde se  potkávali a mohli si povídat, byly kdysi kostely, venkovské hospody. Lidé si mnohdy zašli i na hřbitov, tam se potkali s dalšími lidmi. Spojovala je třeba ztráta někoho blízkého, pocit osamělosti. Pak míst, kde se senioři mohli přirozeně setkat, ubylo. Dříve k takovému běžnému popovídání posloužil třeba i malý krámek, kde se čekalo ve frontě, než se přijde na řadu. Nyní si ale v supermarketu s někým popovídáte těžko. Mnoho starších lidí se proto cítí osamělých, ale nemluví o tom.“

Starší generace není zvyklá někoho, kdo s ní bude sdílet pocity a povídat si, cíleně hledat. Starší generace totiž slovo sdílet nemá moc ráda. Je to slovo, které se začalo používat masově až s rozvojem sociálních sítí a pravda je, že mnozí lidé si pod ním nic moc sympatického nepředstavují.

„Moje vnučka sdílí úplně všechno. Každou svou dovolenou, každé své jídlo, dokonce i svůj zadek v krajkových kalhotkách. Díval jsem se na její Instagram a bylo mi z toho smutno. Měla tam fotku s vyšpuleným zadkem v černé krajce a u toho pár vět ve smyslu, že měla celý víkend depresi a chystá se ke své psychoterapeutce. Můžu vám říct, že jako děda z toho moc dobrý pocit nemám,“ říká téměř osmdesátiletý Richard.

Jenže nyní se téměř v každém časopise pro ženy či dívky dočteme věty typu: Nejdůležitější je svěřit se se svými problémy. Psychologové však čím dál častěji mluví o tom, že současný trend neustále se svěřovat a doslova pitvat v pocitech a problémech má ve skutečnosti opačný účinek. Zaobírání se týmž problémem a jeho analyzování, sbírání názorů přátel i cizích lidí na internetu, ve výsledku často vede k ještě větším pochybnostem, úzkostem, až k depresím. Paradoxně si tak lidé myslící si, že pro své duševní zdraví a pohodu dělají to nejlepší, ve skutečnosti škodí mnohdy více, než tajnůstkáři, kteří své pocity dusí v sobě. Ono i v tomto případě platí, že nejlepší je vždy najít nějakou tu takzvaně zlatou střední cestu.

psychika
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.