Ach, muži, Ty sebejistá pýcho Jangu.
Bez mžiknutí oka dokážeš
setnout hlavu nepříteli.
Však rozechvěje Tě pouhý záblesk slzy
na řasách milované ženy.
Holou pěstí skály rozbíjíš,
na bedrech hory přenášíš.
Ale podlamují se Ti kolena
pod tíhou jediného vlasu ženy,
která Tě okouzlila.
Jsa oblečen v zbroji,
stojíš před ní bezmocný jak
novorozeně vyšlé z lůna matky.
Nechápající, co se s Tebou děje.
Když jak mořské vlny přílivu a odlivu
střídají se Tvé chvíle radosti a smutku,
závisící jen na přítomném okamžiku,
její blízkosti či odloučení.
Závidíš ptákům jejich křídla,
vzlétnout chtěl bys k oblakům.
Však nohy Ti vězní zemská tíže,
ta stahuje Tě do hlubin ke drakům.
Pak vystřelen do vesmírného
středu Tvého strachu projevit cit,
bytosti jediné, jež zasáhla srdce tvé,
z možnosti beznaděje odmítnutí.