Snažil se přemýšlet o tom, co člověku dává a bere samota. Nyní vypráví v rozhovorech o tom, jak si uvědomil, že samota přináší kreativitu, zajímavé nápady a přispívá k vyšší efektivitě práce, ale i celkového života.
Jenže když ho poslouchají lidé, kteří žijí sami dlouhodobě, zpravidla říkají: To se mu to říká, když si čtyři dny odpočinul. Ale nemít s kým promluvit, nemít se o koho starat, nemít v nikom oporu, nemít s kým vyrazit ven dlouhodobě, třeba řadu let, to je opravdová samota. Nepříjemná samota.
Obě strany mají pravdu. Podstatné však je, jakým způsobem se člověku do života samota dostala. Zda je plánovaná, dlouhodobá nebo přišla náhle, nečekaně, po nějaké smutné ba i tragické události. Pro všechny druhy samoty však platí jediné: čím více nad ní člověk přemýšlí, tím hůře se mu v ní žije. A pokud na ní hledá to špatné a ne to dobré, dlouho v ní nebude žít ve zdraví. Stane se z něho typ, kterému se říká samotářský podivín. Tady je několik možností, jak ze samoty udělat plus a ne minus. Je dobré je zkusit hned, když se člověk do pozice samotáře dostane. Zkrátka, pustit je do života a brát je jako jeho přirozenou součást.
Sám do společnosti? Ano!
Dávno pryč je doba, kdy bylo divné, že žena sama seděla v kavárně či v divadle nebo přišla na výstavu. Je přece úplně jedno, jestli chceme vidět obraz, film nebo si dát zákusek s někým či sami. My si tím dopřáváme zážitek či radost, k tomu druhého člověka není potřeba. Asi ještě žijí ženy, kterým maminky říkávaly, že slušná dáma sama nikam nechodí, ale i ony už vědí, že v jednadvacátém století se etiketa v tomto směru změnila. A co se týká mužů, ti takto přemýšlet nemusejí vůbec. Jděme tam, kam chceme, protože je úplně jedno, jestli tam jsme sami nebo s někým. Jdeme tam totiž kvůli sobě.
Kamarádi za každou cenu? Ne!
Souvisí to s předešlými řádky. Lidé, kteří se cítí být sami, často tráví čas s takzvanými kamarády či kamarádkami, byť jim ty chvíle nepřinášejí příliš radosti. Často jdou někam s někým jen proto, aby nebyli sami. Pozvou na kafe domů sousedku a celou dobu se těší, až odejde, protože je unavuje svými řečmi. Ale příště ji zase řeknou, aby přišla, protože nedovedou být sami. „Neschopnost být sám je vlastně znakem nedospělosti a závislosti,“ uvedla psycholožka Anita Michajluková a dodala: „To, že nechcete být sami, je určitá forma úniku před sebou samými, svými pocity. Když jste sami, nikam před sebou neutečete a vaše pocit na vás dolehnout, tedy i vaše strachy, úzkosti.“
Radost z nákupů.
Nepřemýšlejme, co budeme vařit, co si dáme k večeři, zda to, na co koukáme, není pro nás zbytečně drahé a nebude výhodnější si koupit támhleto, protože je toho víc. Takto uvažují lidé, kteří nežijí sami. A často je toto vybírání, plánování a chystání jídla pro vícero lidí s vícero chutěmi docela štve. Ale ten, kdo žije sám, si rozhodně nemusí vyčítat, že si koupil kousek kvalitního sýra, protože mu stačí ten kousek a nemusí ho koupit půl kila, aby nakrmil partnera a potomky, kteří nakonec řeknou: hm, a další sýr už není?
Ulehčování si života.
Nežijme v bytech a domech, které pomalu chátrají, protože támhle je třeba vyměnit žárovku, tam se odlupuje strop a plot už nikdo nenatřel od doby, co manžel zemřel. Neříkejme: ono je to už vlastně jedno, nějak to tady doklepu, stejně to opravit neumím. Usnadňujme si život, objednejme si pomoc. Ano, takové služby něco stojí, ale to, že člověk ovdověl nebo se rozvedl přece neznamená, že musí žít v prostředí, které si nebude průběžně vylepšovat. Investice do pomoci s opravami či údržbou bydlení je věc, která se vyplatí, byť se to třeba nezdá. Vyplatí se, protože člověk, který žije v příjemném prostředí, je vždy lépe naladěn než ten, který v prachem pokrytém bytě vzpomíná na to, jak manželka hezky uklízela.
Nezlobme se na samotu.
Období, kdy člověk žije sám, je prostě jedno z normálních a hodně běžných životních období. Někoho provází dlouho, někoho krátce, ale zpravidla ho někdy každý prožije. Někdo jako třicetiletá žena žijící single a trápící se tím, že nenachází partnera, protože cítí, že by už chtěla mít děti. Někdo jako rozvedený čtyřicátník trápící se tím, že ho žena opustila a on teď o víkendech přemýšlí nad tím, že jeho děti jsou s cizím chlapíkem. Někdo jako sedmdesátiletá vdova, která kouká na fotku manžela a říká: ty mizero, co jsi mi to provedl, vždyť jsme si právě teď mohli užívat pěkný život. Samota rozhodně nepostihla jen nás, týká se mnoha lidí, často i těch, o kterých to netušíme. Tak se na ni nezlobme a sami sebe nelitujme.
Ideální je, když si každý zkušený samotář tento manuál doplní o nějaké své další zásady, díky kterým žije tak, že by nikoho z jeho okolí o něm ani nenapadlo říct: to je ten podivínský samotář.
