Při cestě do práce jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou žen, v tuto denní hodinu zřejmě také mířících za svým chlebodárcem. Jedna vyprávěla příhodu z autobusu, kdy slečnu, mající obuté nohy položené na sedačce, upozornila, že sedadlo znečišťuje a že by nohy měla dát pod sebe. "Co je vám do toho, starejte se o sebe," zněla údajná břitká odpověď, a nohy se ani nehnuly. Okolosedící mlčky přihlíželi. Paní se pak rozpovídala o svých pocitech, s kamarádkou vzpomínala na jiné podobné příhody a svůj monolog zakončila slovy: "Už se nikdy nikoho a ničeho nevšimnu!"
Podle slovníku synonym je slovo "lhostejnost" možné nahradit slovy - studený, chladný, nezúčastněný, apatický, pohodlný, flegmatický,... Často jsem přemýšlela, proč se obrazně řečeno stahujeme do ulity, když se nachomýtneme k situaci, která se nám nelíbí, která nám vadí, při které se porušují pravidla. Proč nepožádáme muže kouřícího v přístřešku na zastávce pod nápisem "Kouření zakázáno", aby buď cigaretu típnul, nebo šel dýmit za hranice zastávky? Proč neupozorníme osoby předbíhající frontu u jezdících schodů, že se mají zařadit na konec? Proč se nezeptáme policistů, kteří projíždějí ulicí s auty zaparkovanými na chodníku, proč nezasáhnou? Proč neokřikneme omladinu, aby zmírnila svůj vulgární slovník? Proč neupozorníme člověka plivajícího na ulici, že roznáší bacily? Proč nesdělíme lidem halasně se vybavujícím v autobusu, že ruší ostatní cestucí? Proč v tramvaji nepožádáme matku řvoucího hysterického dítěte, které se dožaduje bonbónu, aby dítě utišila, nebo vystoupila? A co na silnicích, v úřadech, v prodejnách, u lékařů,...? Bojíme se? Bojíme se agresivity slovní i fyzické, bojíme se odsouzení, zvláště v případě matek s malými dětmi? Bojíme se nepochopení okolí? Bojíme se, že se nám vše ve špatném slova smyslu vrátí jako bumerang? Mlčky přihlížíme, posloucháme, přivíráme oči, otáčíme hlavu, předstíráme zaujetí něčím jiným, raději vystoupíme...
V jednom bytovém družstvu si platí domovníka, který v domě bydlí a denně prochází stejnými dveřmi, u kterých je již týden porouchaný zámek, a nic se neděje. Domovník čeká, až někdo na závadu upozorní, pak bude muset opravit. Množství družstevníků, kteří si nechtějí pálit prsty, je zdrcující. Když na členské schůzi nějaký odvážlivec upozorní na domovníkovu špatně odváděnou práci, k jeho názoru se připojí sousedé, které je možné spočítat na prstech jedné ruky. Ostatní, bydlící ve 120 bytech, mlčí. Zato na ulici se rozjedou, kritizují, nadávají a na otázku, proč nevyužijí možnosti členské schůze, jen pokrčí rameny, že si nechtějí znepřátelit představenstvo. Je toto také lhostejnost?
Kdysi jedna učitelka vyprávěla o žákyni ve své sedmé třídě, která se v prospěchu rapidně zhoršovala. Při pobytu ve škole v přírodě se jí dívka v dlouhém dopisu svěřila o fyzických dotycích jejího otčíma. Učitelka si nevěděla rady, proto šla za ředitelkou, která po emotivním rozhovoru s děvčetem předala záležitost policii. Velmi, opravdu velmi zkráceně řečeno, viník šel na pět let za mříže. Tehdy se ve městě diskutovalo o tom, jak to, že si nikdo, kromě učitelky, ničeho nevšiml? Nezájem? Lhostejnost? Obava před nálepkou práskač?
Několikrát jsem ve veřejném dopravním prostředku požádala sedícího mladíky se sluchátky na uších a se zavřenýma očima, kteří předstírali hluboký spánek, aby pustili sednout vetchou stařenku klátící se nad jeho skloněnou hlavu. Ke cti těmto osloveným musím dodat, že se ihned probrali, vyskočili a úslužně místo uvolnili. Jednou jsem si neodpustila poznámku, že za ochotu a ohleduplnost se opravdu dotyčný nemusí stydět.
Hledala jsem příčinu naší nevšímavosti. Vidím ji ve špatných příkladech v rodinách. Vidím ji v nedodržování pravidel a následném nepostihování. Lidé si stále více uvědomují, že si mohou stále více dovolovat, protože se nikomu nic nestane. Trest dostane kluk, který v obchodě ukradne čokoládu. Do vězení půjde podnikatel, který zpronevěří půl milionu korun. Člověk přistižený za volantem jedoucího vozu s telefonem na uchu si vyslechne: tytyty, to už příště nedělej! Úředníkovi se sníží osobní ohodnocení, protože dal razítko na jiný dokument. Velké korupční kauzy, miliardové a stamilionové zpronevěry a další donebevolající zhůvěřilosti zůstanou bez viníka. Tak proč by si jedinec pálil prsty s puberťákem, který odhodí nedopalek cigarety na chodník? Jenže, kam ten svět spěje? Jak to s námi dopadne, když lhostejnost ovládne naše životy?
"Až se svět ohlédne za naším stoletím, bude plakat. Ne proto, že bylo zaplaveno krutostí, ale proto, že dobří lidé mlčeli." Martin Luther King
