Vystihují tím stav, kdy život ve městě probíhá tak, že není příliš přívětivý k starším lidem.
Typický příklad? Osmdesátiletá paní špatně chodí, žije sama v panelovém domě na sídlišti. Když se potřebuje dostat k lékaři, musí přejít přes velmi rušnou silnici, na které zelená na přechodu blikne na tak krátkou dobu, že dotyčná nestačí ani vkročit do vozovky. Když ujde pár krůčků, už na ní troubí auta, protože mají zelenou a ona červenou. Zmatkuje, je zoufalá. Pak ji čeká rušná tramvajová zastávka. Musí počkat, až přijde tramvaj bezbariérová, na typ s vysokými schůdky nemá šanci se dostat. Cestuje déle než půl hodiny. Pak ji čeká deset schodů do podchodu a deset zase nahoru. Což ji naprosto vyčerpá. Na polikliniku dorazí z vysokým tlakem, oteklýma nohama a totálně vystresovaná. Navíc celá cesta vede po otevřených prostranstvích, kde nejsou lavičky, na kterých by si mohla odpočinout. Nejsou tam ani stromy, takže cesta v letním počasí, kdy svítí slunce, je naprosto nesnesitelná. Taxík si ze své penze paní nemůže dovolit. Tak to je prostorový ageismus. „Nechci si stěžovat, ale když vidím, jak se všude budují nové cyklostezky, aquaparky a areály pro ježdění na skateboardu, říkám si, že by konečně někoho tam nahoře mohlo napadnout, že tady nežijí jen mladí sportovci, ale také staří nemocní lidé,“ podotýká dotyčná dáma.
Na toto téma se začíná pořádat čím dál více přednášek a diskusí. Zdá se, že je to odraz toho, že si společnost uvědomuje, že stárne a téměř každý má v rodině či okolí nějakého seniora. Na toto téma nedávno proběhl i festival s názvem Vzpurná Praha, kde se hovořilo právě o tom, že by radnice měly více zohledňovat to, co senioři očekávají od veřejného prostoru ve městech.
„Dělali jsme průzkum na téma, co seniorům vadí na městech, ve kterých žijí, a překvapilo nás, že místo toho, aby si stěžovali na nedostatek služeb nebo třeba drahé potraviny, velmi často zmiňovali obecnou estetiku. Například to, že je málo zeleně. Senioři si uvědomují, že zeleň je důležitá, protože ulice jsou pak chladnější,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. Senioři často zmiňovali, že jim chybí dostatek veřejných toalet. Mnozí také upozorňovali na konkrétní typy laviček, která se v různých městech objevují. Mnohdy jde totiž o designové kousky, ze kterých se špatně vstává třeba jen proto, že nemají opěradla, o která by se člověk mohl opřít.
„U nás ve městě je v centru v parku taková ozdobná moderní kašna,“ vypráví jednaosmdesátiletý Karel z Ostravy. „Chodívám si k ní sednout na lavičku. Když byla v létě ta vedra, zul jsem se a vymáchal jsem si v ní nohy. Všichni kolemjdoucí se na mě dívali divně, včetně dvou strážníků. Ptal jsem se jich, zda je to zakázané. Řekli že ne, ale jak by to prý vypadalo, kdyby si v kašně každý myl nohy. Já si je nemyl, já je mám umyté, řekl jsem. Prostě jsem se chtěl ochladit. Vždy bylo normální namočit si nohy do potoka, když bylo vedro. Tak k čemu je ve městě spousta věcí jen na okrasu? Staví se spousta nových věcí, ale čím dál méně se hledí na jejich funkčnost, na to, aby lidem opravdu ulehčily život,“ dokončuje Karel své vyprávění.
Prostorový ageismus má mnoho podob. V jedné rodině například nedávno nákladně rekonstruovali rodinnou vilu. Koupelnu umístili do prvního patra. Vedou k ní schody. Nikdo nemyslel na to, že prarodičům je sedmdesát a může se časem stát, že do prvního patra prostě nevyjdou. „Nenapadlo nás na to upozornit, protože jsme v dobré kondici. Ale nedávno náš stejně starý kamarád těžce onemocněl a ukázalo se, že nemůže žít ve svém domě, protože je plný schodů. Tak jsme až pozdě přišli na to, že jsme si život do budoucna moc neulehčili,“ říkají dotyční.
Lidé si mnohdy myslí, že život ve městě je ve vysokém věku jednodušší než na vesnici, protože ve městě je více dostupných služeb, je tam fungující hromadná doprava a další možnosti. Jenže opak bývá pravdou. Mnohá města se stávají pro staré nemocné lidi nepřátelským prostředím plným nebezpečí, se kterým si nemají šanci poradit. Proto je dobře, že se o problému zvaném prostorový ageismus mluví. Třeba je to první krůček k tomu, že se s ním časem začne i něco dělat.