Tak už se to zase blíží, volba prezidenta je před námi, tentokráte bude vše ale jinak, než v minulých volbách a je to tak dobře.
Já si vzpomínám na poslední volbu, kdy ve finále zvítězil pan Klaus před panem Švejnarem, zrovna jsem hlídala domácí vnuky, kteří byli nějací nemocní a sledovali jsme v televizi společně volbu prezidenta, jež však byla zdlouhavá a my hráli žolíky, pexeso, prší a jiné hry, aby nám to lépe utíkalo. Když to Ríšánka, tenkrát čtyřletého přestalo bavit, vzal si nějaká ta autíčka a šel si s nimi hrát, nebylo ho ani slyšet, jen občasné drncání se ozývalo místností.
Já jsem se starším Honzíkem, který už chodil do 2.třídy, posadila na gauč a sledovali jsme televizi, když přišla řeč, komu kdo fandí a proč. Já jsem stranila panu Švejnarovi a Honzík, jako správný chlap řekl, že on fandí panu Klausovi. Když jsem se ho zeptala proč, tak se na mě podíval svýma krásnýma očima a bezelstně pravil: "Víš babi, já bych byl nerad, kdyby pan ředitel musel ve škole vyměňovat ty obrazy, které visí ve třídách."
Nevěděla jsem, co na to říct, ale ani jsem nic říkat nemusela. Z rohu místnosti, kde se nacházel s autíčkama malý Ríšánek, se ozvalo dětským hláskem s ještě nedokonalou výslovností: "Já bych teda volil toho Švejnava". To "v" není překlep, Ríšánek si hrál a přitom sledoval televizi, poslouchal nás a pak hned pohotově řekl svůj dětský názor na volbu prezidenta.
Sice jsme s Ríšánkem nevyhráli, ale přáli jsme to Honzíkovi, který byl spokojený, že jeho pan ředitel nebude muset vyměňovat ty obrazy ve třídách.
Tak jsme se společně zúčastnili prezidentských voleb.