Je zvláštní, jak člověk vezme cizí prožitek určitého příběhu sice na vědomí, ale není v jeho moci ho niterně procítit, ba i připustit určitý aspekt souvislostí. A až má svou vlastní zkušenost, tak o tom teprve přemýšlí a přijme danou možnost dění toho, co dříve odmítal.
Před lety jsem byla na týdenním relaxačním pobytu v Čeladné na chatě Dejmon.
Pobyt byl provázen meditacemi, technikami sebepoznáním, večery zpestřenými posezením kolem táboráků, ve dne vycházkami po okolí, a ve společenské místnosti vyprávěním různých zážitků.
Jeden den nám přednesla Helenka svůj zážitek uskutečnění myšlenky.
Jednalo se o cestě vlakem v zimě. Jela navštívit maminku.
Hledíc z okna skoro neviděla ubíhající zimní krajinu za ním, neboť její myšlenky byly plné strachu a obav, aby nepřejela malou stanici svého výstupu a aby ho zvládla včas, než se vlak zase dá do pohybu.
A tak tyto myšlenky se projevily skutkovou podstatou zablokovaných dveří.
Ve stanici je nemohla otevřít, a až se vlak rozjížděl, tak se jí to teprve podařilo.
A Helenka ukončila tuto cestu pádem do sněhu z rozjíždějícího se vlaku.
Když dovyprávěla, nechala na jednotlivcích, jaký názor či úsudek si z toho pro sebe vyvodí.
Zda přivodila silou svých obav situaci zablokovaných dveří.
Proč to vzpomínám.
Druhý den jsem šla se čtyřmi dalšími účastnicemi na kopec Kněhyně, využívajíc delšího volna. Cestou jsem fotila a filmovala krásy okolní přírody.
V zatáčce, skoro u vrcholu kopce, jsem natáčela na kameru shora tekoucí bystřinu, která se vinula lesním porostem jak stříbřitá stužka zářící v slunečních paprscích, které probleskovaly mezi stromy, a pak podtékala cestu, po které jsme šly.
Soustředěna na filmování jsem couvala napříč cesty, abych dosáhla co nejlepších záběrů,
Vtom mne zastavil pocit. Zamrazilo mě v zádech a nohy zůstaly stát jako přibité.
Opatrně jsem se otočila
Stála jsem těsně na okraji hodně ostrého srázu a hleděla na vodní tok, proudící dál kamenitou a prudce se svažující strání.
Zhluboka jsem vydechla, protože ještě jeden krok, a byl by to krok do prázdna.
V tom okamžiku mne napadla intenzivní myšlenka.
To by se padalo, ale tenhle pád by moje fyzické tělo nepřežilo.
A co bych vzkázala svým milovaným doma, než bych vydechla naposled.
Ale to už jsem domýšlela spěchajíc za svými společnicemi, neboť jsem se stále opožďovala focením a filmováním.
Po návratu na chatu již bych pozapomněla na tento okamžik. Ale.
Po večeři jsem spojila procházku s užitečným, a šla ke studánce pro vodu. Byla asi dvacet minut chůze vzdálená.
Cestou zpět u potoka, který tekl kousek od chaty, jsem zahlédla svoji spolubydlící Evu, jak se snaží v nazouváních dostat od vody příkrým břehem. Byl uměle navršen po zkušenostech s povodní.
Moje rada, ať to zkusí o kousek dál vyšplhat, se minula účinkem.
Nedařilo se jí ani tam zdolat svah. Stále jí nohy podkluzovaly.
Bylo po dešti, tráva a hlína nasáklé vodou.
Tak jsem přistoupila, že jí pomohu.
Vstoupila jsem na sráz, natáhla jsem ruku a snažila se zachytit její. Druhou rukou jsem v momentě střetu našich dlaní sáhla jako oporu po malém křoví.
Chyba mé domněnky, neboť to byl jen trs trávy v mělké půdě, který okamžitě povolil.
Tah Evy mě vymrštil a už jsme se obě vezly dolů po kamenitém břehu.
V ten moment mou myslí projel obraz odpoledního srázu.
U vody jsme to ubrzdily a za pomoci jedna druhé vyšplhaly nahoru.
Naštěstí to odnesla jen má odřená půlka hýždě, protože jsem měla krátké kalhoty.
Evička vyšla z toho bez škrábnutí a obě notně od bláta.
Doznívalo to už jen vyprávěním ostatním na chatě s ulehčujícím smíchem.
Já pak ještě doma, proč mám odřené pozadí.
Tak mám otázku.
Naplnila se skutková podstata mojí odpolední myšlenky možného pádu po srázu?
Bylo to dané touhou duše, člověka, poznat prožitek pádu, nebo náhodný sled událostí ?
Nechám na Tobě čtenáři, k čemu se pro sebe přikloníš.
Můj hlavní poznatek byl ten, co jsem psala na počátku tohoto příběhu.
