Krásnou, chytrou, hodnou, pečující blondýnku s mírami Miss World opravdu potká málokdo. A nejvíce se škodlivost ideálů projeví, když se člověk dostane do vyššího věku.
Můj vyvolený musí být vysoký, blonďatý, vysokoškolsky vzdělaný, sportovec, hodný, galantní a zábavný. Tak nějak děvčátka sní o svých budoucích partnerech. U kluků je to podobné. Každý má nějaký idol, sen, představu. Někdo ji usilovně hledá a najde. Pak třeba časem zjistí, že šlo jen o ideální představu, ale reálný život přináší situace, které se naplánovat a vysnít nedají.
Někdo se svým ideálům časem směje, protože si našel partnerku úplně jinou, než o jaké snil a mají spolu pěkné, pevné už třicetileté manželství. Mít ideály je totiž fajn, ale pokud na nich někdo příliš lpí, způsobuje si v životě potíže. A těžké je to zejména v současnosti, kdy lidé jsou zahlceni nejrůznějšími příručkami na život. Mnozí z nich pak získají pocit, že ostatní lidé vedou život kvalitní, aktivní, plný lásky, zatímco ten jejich nestojí za nic. Příkladem toho jsou různé knihy a návody na ideální manželství, partnerství.
„Většina knih o vztazích a programy na utužení manželství je určena pro ženy, protože tyto publikace kupují z devadesáti procent ženy. Z pohledu muže tyto knihy a programy naznačují, že chce-li mít muž pevný vztah s manželkou, musí se s ní naučit jednat tak, jak spolu jednají ženy. Muži pak mají pocit, jak se dozvídáme od řady klientů, že mají jasnou volbu: buď se takzvaně promění v ženu nebo budou citově osamělí. Téměř všichni volí druhou možnost, ovšem jen do doby, než se jejich manželky rozzlobí a začnou jim vyhrožovat odchodem. Jenže ti muži se snažili chovat správně, snažili se být ideální muži,“ uvedl psycholog Steven Stosny, který spolu s kolegyní Patricií Love napsal úspěšnou knihu s názvem Jak beze slov zlepšit své manželství.
Podobné poznatky má nyní řada psychologů a terapeutů, kteří se věnují partnerským vztahům. Říkají, že lidé si tak vysní ideální život a ideálního partnera, že jsou pak zklamání jakýmkoli selháním, nepříjemností, zkrátka situací, která je v podstatě běžná.
„Vnučky i pravnučka se mě vyptávaly, proč jsem si vzala za muže právě dědu. V čem byl výjimečný, proč jsem se zamilovala právě do něj,“ vypráví šestadevadesátiletá Jiřina. „Jenže my se seznámili za války a tehdy se lidé často brali, aby nemuseli na nucené práce do Německa. Já neměla žádné ideály, nesnila jsem o princi. Jarda byl prostě kluk ze sousedství, naše rodiny se přátelily, tak jsme si řekli, že se vezmeme, že společně lépe přežijeme válku. My kdysi nerozebíraly s kamarádkami, jestli je naše manželství ideální. My nevěděly, jaké by vlastně mělo být. Prostě jsme se vdaly a pak jsme tak nějak žily,“ říká.
Vnučky se jí ptají, zda byla šťastná. „Ale jo. Ale trochu mě děsí představa dnešních mladých lidí, že pořád měli být jen šťastní,“ dodává.
Někdo tvrdí, že si člověk má klást vysoké cíle, mít ideály a sny a celý život se je snažit naplnit je. Někdo naopak zastává názor, že je lepší spokojit se takzvaně s málem, držet se zlaté střední cesty a když už se něco povede nebo ho potká něco milého, je to příjemný překvapující bonus. Zkrátka, že člověk, který nemá přehnaná očekávání, bývá méně zklamán.
Jednašedesátiletá Alena si před půl rokem podala inzerát na seznámení. Už delší dobu zkoumala různé muže na seznamkách, rozhlížela se po okolí. Po čtyřech letech single života po rozchodu se rozhodla, že si najde partnera. Je hezká, vzdělaná, vydělává si slušné peníze jako tlumočnice. Její požadavky na muže jsou jasné. Musí mít vysokoškolské vzdělání, být tmavovlasý, měřit minimálně metr osmdesát, musí ovládat nějaký cizí jazyk, rád cestovat a musí mít určité zabezpečení, což je v Alenině ideálu byt a auto. Kamarádky se jí smějí: „Tmavovlasý jo? No v našem věku už jsou všichni šediví. Nepřeháníš to s těmi požadavky?“ Alena hledá marně. Občas si dá s někým schůzku, ale pak vždy kamarádkám hlásí, že to nestálo za nic. Jednou si tak prohlížely adepty na internetu a kamarádku zaujal jeden muž. Alena ho tvrdě odsoudila. Středoškolák, navíc menší postavy a ještě k tomu psal, že žije na malém městě. Po čase Alena potkala svou kamarádku se zajímavým mužem. Seznámili se, povídali si. Pak jí volala:
„Kde jsi ho sehnala? Takový sympaťák!“
„Vždyť to je ten ze seznamky. No ten Honza, ten malej z malého města. Ten co se ti přece nelíbil. Já mu odpověděla. Už dva měsíce se scházíme. Ukázalo se, že sice bydlí za Prahou, ale v Praze má práci, takže je tady často. A já za ním jezdím o víkendech. Má malý domek se zahradou. Grilujeme, už jsem se seznámila s jeho sousedy. Je mi tam moc fajn.“
Mít přehnané ideály není dobré a stejně není dobré, když se někdo snaží ideálním být. Zejména ve vyšším věku se jeví podezřelé, když si dá někdo jako požadavek na partnera přesnou míru či barvu vlasů. Od určitého věku je přirozenější, že člověk ví, že mít takové ideály bývá trochu naivní.
„Lidé jsou mnohdy úplně zmateni z různých teorií a předsudků a zbytečně si tak vztahy komplikují. Setkal jsem se s případy, kdy muži byli přesvědčeni, že perfektně plní svou roli ve vztahu, protože většinu večerů tráví doma. Jenže jejich ženy si stěžovaly, že ti muži selhávají, protože jsou pořád doma a nemluví s nimi. Ty ženy měly jako ideál společenské muže, zatímco ti muži si mysleli, že ideální muž tráví co nejvíce času doma,“ vysvětlil ve své knize psycholog Steven Stosny.
Tak opatrně s ideály. Nějaké mít je v životě třeba. Ale když jim v životě uvolníme příliš velké místo, mohou nám ho měnit k horšímu.