Vánoce jsou už za námi, ale přesto bych se chtěla svěřit s jedním čerstvým zážitkem, který je s nimi spojený.
Začnu ale tak trochu od lesa. Před několika lety mi můj syn zcela překvapivě oznámil, že si se svou ženou postaví dům na vesnici. Ani jsem to hned nedokázala pochopit. On, který prožil celý svůj dosavadní život ve městě! Není to nějaký rozmar nebo zkrat? Nebo jen zoufalství nad tím, že v Praze, kde oba pracují, je pro normální pracující lidi skoro nemožné získat vlastní bydlení? Syn si však své rozhodnutí zdůvodnil řadou rozumných a logických argumentů, proti kterým se nedalo nic namítat. Nerozmlouvala jsem mu to, je dospělý a za svá rozhodnutí si zodpovídá sám. Jen v duchu jsem byla trochu nešťastná, protože mi bylo jasné, že pokud se mu podaří tento plán zrealizovat, nebudu mít moc příležitostí vídat případná vnoučata.
Uběhlo pár let a na okraji malé středočeské vesnice, ve které dnes už není ani obchod ani hospoda, stojí nový dům dnes už kompletně zabydlený mladou rodinou se dvěma malými dětmi. Tam jsem letos strávila krásné vánoční svátky. A mimo jiné jsem se účastnila i místní akce - společného zpívání vánočních koled. Pozvánky na ni byly rozvěšeny po celé vesnici i na internetových stránkách obce. Kvůli nepříznivému počasí se akce nekonala venku, ale v budově bývalé školy. I když v ní škola již dávno není, sídlí zde obecní úřad, místní knihovna a pro předškolní děti je tu k dispozici kompletně vybavená hernička. Ale hlavně je součástí školy i velká místnost s přilehlou kuchyní, vhodná pro pořádání různých akcí. Během jednoho upršeného předvánočního podvečera se zde sešlo kolem šedesáti místních obyvatel. A to jen kvůli tomu, aby si společně zazpívali koledy a prožili společně jednu hodinu předvánočního času. Přišli mladí s malými dětmi i ti starší a nejstarší. Svlékli mokré bundy a kabáty a posedali si na připravené židle, někteří dokonce i na lavičky z bývalé tělocvičny. Kdosi nabízel hrnečky s punčem, tři místní hudebníci zkoušeli a ladili své nástroje.
Příchozí měli k dispozici seznam i texty jednotlivých koled. Po sólu na trubku všichni zazpívali za doprovodu zobcové flétny a kytary ochotně, uvolněně a radostně. A po každé koledě si ještě ochotněji zatleskali. Jen můj vnouček na klíně babičky chvílemi usínal a probíral se jen při potlesku. Trochu mi to připomínalo vánoční atmosféru v kostele z doby mého dětství. Uteklo to nějak moc rychle, odezněla poslední koleda, lidé si vzájemně přáli k vánocům a do nového roku. Kdo chtěl, mohl si odnést i betlémské světlo. Připadalo mi, jakoby se lidé ani nechtěli rozejít.
Byla tam krásná atmosféra. Prožívala jsem to podobně jako všichni. Možná jen s tím rozdílem, že jsem v koutku duše obdivovala svou snachu, která celou akci zorganizovala. A navíc tři dny před akcí přivezla z vesnice vzdálené 20 km betlémské světlo a opatrovala ho, aby ho mohla nabídnout ostatním zájemcům. V duchu jsem ocenila i svého syna a jeho tchána, kteří pár večerů před akcí věnovali tomu, aby vybrali nejznámější koledy a trochu potrénovali, aby náhodou neutržili ostudu. A to se rozhodně nestalo. Společně s trumpetistou úspěšně koledy odehráli. A dokonce se jim hlásili další muzikanti, kteří by si s nimi chtěli zahrát příští vánoce.
A já jsem konečně definitivně pochopila, proč můj syn dal přednost životu na vesnici. Lidé tu k sobě mají blíž.