Všimla jsem si, že jste teď hrál i na Silvestra. Bývají pro vás tahle představení v něčem jiná?
Ne, pro mě je to stejné jako jindy. Naopak nemám rád, když se kvůli tomu, že je Silvestr, dělají nějaké ty fóry navíc, protože hře to zpravidla v ničem nepomůže. V hledišti to ovšem trochu jiné je. Když hrajeme od pěti, to ještě jde, ale když se hraje od sedmi, je to horší. Nebo se dělají takzvané dvojáky, že se začíná třeba v devět, aby se končilo kolem půlnoci, a to pak lidi bývají ovínění a smějí se asi třikrát víc, než by bylo třeba. Po pravdě já osobně to moc nemiluju.
A mimo Silvestra vnímáte, jaká je v hledišti atmosféra?
Tak třeba zvláštní atmosféru mívají sobotní odpolední představení. Lidé si vyjdou s rodinou, s dětmi, to pak je trochu jiné. A víte, která představení bývají hrozná? Po Vánocích. Diváci jsou přejedení, líní sledovat hru a reagovat. A někdy jsou i herci přejedení.
Jak na to reagujete?
To víte, že to vnímám. Jakási komunikace se sálem je běžná. Nasloucháte divákům, jak jsou zrovna dneska naladění, jestli se chtějí smát, to udává rytmus celého představení. Sledujete, jestli máte hrát rychleji, nebo jestli si můžete dovolit volnější tempo. Ale po těch svátcích je nejlepší hrát rychle.
Vždycky mě zajímalo, jestli si herec může na jevišti odpočinout. Jde to?
Tak znám případy, že kolegové usnuli, možná i mně se to někdy stalo, ale musíte to udělat šikovně, aby to nikdo nepoznal. Jinak záleží na typu představení. To, že někdo na jevišti nemluví, ještě neznamená, že nehraje, naopak právě on může být v hledáčku diváků. Protože toho, kdo mluví, lidé slyší. To je jedna z nejtěžších věcí, ta stálá přítomnost přes celé představení. A to taky moc nemiluju, taková představení, kdy je tam člověk pořád, ale nemá co hrát. To je jako být na stráži někde na hranici. Tam taky dřepíte, koukáte do tmy a nic se neděje.
Rozlišujete vydařená a nevydařená představení?
Rozhodně ano. Představení je vždycky setkání lidí u nějakého tématu, v nějakém žánru. Jako když jdete na rande, taky poznáte, jestli to vyšlo, nebo ne.
Jsou představení, která vás víc vyčerpávají? Ať už psychicky, nebo fyzicky?
Některá představení jsou skutečně náročná. Teď už například nebudeme hrát Polední úděl. To byla dlouhá hra pro čtyři lidi, složitý text ve verši, opravdu náročné. Už jenom proto, že si herec musí vždycky projít celý text, aby se v něm neutopil. Ten den, kdy se takové představení hraje, je prototěžší a už s tím dopředu počítám, abych si nikdy k tomu nedával žádnou těžší práci.
Co děláte po představení nejradši?
Když nemám naspěch, rád se pomalu převlékám a pomalu odličuju. Mám v šatně gramofon, takže si pouštím nějakou klasiku, Mozarta nebo Bacha, a u toho si oddychnu.
Jak se doma uklidníte? Můžete vůbec usnout?
Většinou mám ještě nějakou práci, že se na druhý den musím ještě něco naučit nebo se na něco připravit. Do rozhlasu, na zkoušku, takže jestli mě něco rozrušuje, je to práce, která mě čeká. Ale rád si před spaním čtu, to mě vždycky uspí. Někdy zaútočím na lednici, i když bych si to nepřál.
Divák občas čte nebo slyší, kolik mají vytížení herci práce. Divadlo, film, televize, dabing, rozhlas... Popište prosím takový den, kdy se takříkajíc nezastavíte.
Když mám opravdu narváno, vstávám po páté. Někam jedu, tam mě nalíčí, natočím kousek, na půl desátou se vrátím do divadla, zkouším do půl druhé, pak rychle něco sním a běžím zpátky na natáčení nebo do rozhlasu, kam je třeba. Večer jdu do divadla na představení. A když je opravdu nejhůř, ale to vážně nemám rád, čeká takzvaná nočka. Některé věci se zkrátka musí natočit v noci, dneska už se točí vlastně jenom ve dvanáctihodinových směnách. Takže když má štáb nočku, začne v osm večer a skončí v osm ráno. Pokud máte smůlu, že ráno musíte na zkoušku, stihnete se tak nanejvýš osprchovat. Ale tomu se snažím vyhnout, protože když se mi tohle stane, jsem tři dny úplně vyřízený muž.
Máte chuť a sílu jít se podívat i do jiných divadel?
Chodím dost, moje žena je choreografka a pracuje i mimo Prahu. To je příležitost vyrazit, což člověk normálně neudělá, pokud ho nepozvou kamarádi nebo ho tam nezavede pracovní povinnost. Ale dělám to rád.
Jak taková představení sledujete? Jako profesionál, nebo jako běžný divák?
Snažím se sledovat hru jako normální divák, což je někdy pracné. Ale když se mi to podaří, tak vím, že se dívám na to, co se mi líbí a co mi vyhovuje.
Co vás teď zaměstnává nejvíc?
Zkouším s Hankou Burešovou v inscenaci Romeo, Julie a tma. Klasika od Otčenáška. To je role, se kterou se v Dlouhé loučím, protože už tady nebudu v angažmá, jen jako stálý spolupracovník. Budu na volné noze, takže život asi půjde jiným směrem a já se budu rozhlížet po jiných divadlech. Ve Studiu DVA budu režírovat Odpočívej ve svém pokoji, což je americká hra o dvou paních, které v domově důchodců soupeří o lepší postel. Hlavní role hrají Marta Vančurová a Daniela Kolářová. Potom budu v Kladně režírovat takovou rokenrolovou fikci na téma života a smrti Mikyho Volka, který mě hodně zajímá jako osobnost. Bude se to jmenovat Jak umřít na rokenrol. A ve Švandově divadle budeme s Lubošem Veselým zkoušet hru, která se teprve píše. Ještě jsem ji ani nečetl, ale téma je tak zajímavé, že jsem to hned vzal. Jde o teoretickou disputaci mezi Janem Werichem a Vladimírem Holanem, kteří, jak známo, bydleli ve stejné vile na Kampě a představovali dva naprosto protikladné pohledy.
Co vás na divadle nejvíc baví? Režie, hraní, zkoušení?
To je taková otázka, kterou dostávám vždycky.
Aha, já myslela, jak jsem originální...
A vždycky na to mám stejnou odpověď. Nejlepší na tom je ta kombinace. Protože aby se uživil divadelní režisér, musí udělat třeba čtyři premiéry za rok, pokud není v angažmá. Udělat čtyři premiéry za rok, pokud se tomu plně věnuje, to je maximum, co může zvládnout. Může to vydržet tak deset let a pak už je vyhořelý. A to se jen tak tak uživí. Živit se herectvím v divadle je možné, ale musíte si vydělat ještě jinde. Já si nestěžuju, mám se dobře, tak jako většina lidí v téhle republice a neváží si toho. Takže to kombinuju proto, že je zábavné přestupovat na různé strany.
Máte přes zimu nějakou dovolenou?
Ano, udělal jsem si dovolenou za každou cenu, a sice o jarních prázdninách. Naše tři dcery a jejich partneři si taky vzali dovolenou a pojedeme na týden na hory, ať se děje, co se děje. Jezdíme do Rakouska na ledovec. Jednou se stalo, že jsme si dovolenou vymodlili, ale nebyl žádný sníh, byl právě jen na tom ledovci. Tak teď už radši jezdíme přímo k ledovci.
Jak aktivně odpočíváte?
Chodím rychle na procházku. A někdy pomalu.
Poradil byste mi, jak si udržet klid a dobrou náladu?
Snažím se dívat na věci pozitivně. Nemám rád takový ten postoj, že Češi jsou ti, co na všechno pořád nadávají. Myslím, že všude jsou lidé, kteří na všechno nadávají. A kdybychom se podívali do Francie nebo do Itálie, jak se to tam vyvíjí v politice, tak tady se nám neděje nic. Navíc žijeme v seismicky klidné oblasti. To, že jsou někde blbci, to je normální. Tohle jsme si mohli myslet před rokem 1989, že nastoupí ti moudří a chytří, ale to bylo naivní. Proto třeba chodíme do divadla vyrovnat se s některými věcmi, zaplakat si. Takže podle mě je důležité udržet si pozitivní, nemyslím veselý, ale pozitivní náhled, že věci mají nějaký řád a smysl, že nás to nepřeválcuje. Třeba teď jsem se v pětapadesáti rozhodl změnit po dvaceti letech angažmá, což je asi zdravé. Těším se, že zase potkám nové lidi. Dokud to jde, snažím se dívat vpřed a netrápit se tím, co může nastat a co bylo. Žít ten okamžik, který se nám nabízí, který jsme si zasloužili.
Táňa Nečadová pro portál i60
