Kráčím lednovým dnem nevlídným, vichr, sněhové vločky a déšť.
Nikde nikdo, kráčím dál, můj cíl však ještě nenastal. Myšlenky moje ubíhají v dál, až do dávných dnů mého žití, však vše je jako včera, co život dal i vzal. Myslím na své milé, kteří tu se mnou byli, teskno mi je, kde jsou? Proč vše krásné trvá jen pouhou chvíli, proč vše krásné je tak pomíjivé?
Duše má už bolavá není, zpovzdálí slyším tichý šepot, sladké písně znění. Co je to, kdo mě provází, kdo mě chrání ? To duše mých milých jsou, to andělé jsou se mnou a pějí píseň věrnou.
Pějí píseň o chvíli, kterou nyní žiji, a já vzdávám dík za život milý. Za to, že jsme se narodili, za to, že na tomto světě můžeme být a žít a snít .