Když projíždím první zatáčku serpentin do podhradí, vždy se těším na tu úchvatnou podívanou, kdy se přede mnou vztyčí starobylý hrad Český Šternberk. Viděla jsem ho nespočetněkrát, ale vždy mě uchvátí svojí majestátností, nádhernou polohou, jak již po tisíciletí vévodí nad řekou Sázavou a spolu pak tvoří nerozlučnou dvojici.
Do této lokality jsem jezdila již od mládí často. Nyní, jako důchodce, už jezdím pouze několikrát za rok na jednodenní návštěvu k mé kamarádce, která má chatu na Vrábově, a když již není na chatě a mně se nějak zasteskne, tak si uděláme s manželem jen tak odpolední výlet v kteroukoliv roční dobu.
Proto Český Šternberk znám ze zimního období, kdy sníh mrazivě jiskřil krajem, Sázava po okrajích zamrzala a všude bylo nádherné ticho. Jen naše otisky bot prozrazovaly, že dva výletníci se jali kochat zimní krajinou.Jarní zelenající se tráva, kvetoucí keře, zpěv ptactva a hlahol chatařů zase dává znamení, že je konec zimního ticha a nastane uklízení po zimě a příprava na léto. V letních měsících se slunce snaží prohřát nejen Sázavu, ale i mohutné zdi hradu – nedaří se, pak nad hlavami začnou táhnout těžké, olověné mraky, které přináší do Posázaví zlověstné, silné bouřky a lijáky, které občas potrápí rozvodněnou Sázavou celé povodí.
Posázaví dává léta celým rodinným pokolením možnost chataření a odpočinku na březích řeky, kdy generace jedna za druhou spálily při táborácích spousty dřeva a snědly kilogramy, tehdy ještě chutných, masných buřtů a zazpívalo se nespočet nezapomenutelných trampských písní, které snad i dokázaly rozeznít skály kolem řeky Sázavy. Všechny generace mají tak na co vzpomínat. Na sklonku léta se pomalu stromy začnou zbarvovat do té podzimní nádhery, ustává hluk sekaček, smích dětí, vůně táboráků a pečených buřtů a pomalu se vše ukládá k zimnímu spánku.
Tak tomu bylo i začátkem tohoto roku, kdy jsme si manželem udělali krásnou zimní procházku.Ruku v ruce jsme šlapali ze Šternberka přes Vrábov na Poříčko a zpět.Nikde ani živáčka, všade jen bílé ticho. Naprostá nádhera. Určitě více jak 5 km,.I když sníh praskal pod nohama, od Sázavy na nás vál ledový, vlhký vzduch, mě však u srdce hřálo vědomí, že za ta léta se mi hrad a údolí Sázavy směrem přes Vrábov k Poříčku vkradly natolik do srdce, že se staly mojí srdeční záležitostí....
Není to jistě náhodou, protože tento kout naší krásné země má jisté nepopsatelné kouzlo, které chytne za srdce snad všechny milovníky přírody a historie naší země.
Zkuste si v některou roční dobu udělat výlet a započítat kilometry do vyhlášené soutěže. Nebudete litovat výletu nejen za poznáním historie ze života rodiny Šternberků. Ať už si vyberete jakékoli roční období, vždy se před vámi otevře klikatící se Sázava, protékající skalnatým údolím, občas zahouká Posázavský pacifik, ozve se vodácké Ahóóój. V podvečer pak ucítíte od mnoha chat nejen vůni dýmu z ohníčků, ale i vůni pečených buřtů. Údolím se budou nést tóny kytar či foukacích hramonik. Zkrátka, romantika krásného prostředí umocněného snad ještě nezničenou přírodou. Nejkrásnější je však pohled na tuto neskutečnou nádheru z nádvoří hradu, kde je volný vstup.
Za setmění, kdy se s hradem a Šternberkem budete loučit, vás ohromí na zpáteční cestě k domovu krásně nasvícený hrad, zvláště pak téměř na vrcholu protějšího kopce se vám naskytne úchvatný, dech beroucí pohled. Někdo si dal tu práci a nasvícením zdůraznil stavební krásy hradu a tak nám návštěvníkům připravil neopakovatelné noční pohledy na tuto majestátní historickou stavbu.
Ač jsem byla odhodlána fotit a fotit, nezdařilo se. Nerozchodila jsem foťák, a tak použiji jedno zimní foto, které jsem obdržela od kastelánky hradu, jako PF.
Je to škoda, zimní příroda okolo Sázavy byla mimořádně nádherná, protože byl všade dostatek sněhu a tak nějak na první pohled, jak se říká, bylo vše uklizeno. Výpadek techniky mě mrzel, ale jinak to bylo příjemné zpestření všedního, zakaboněného, zimního dne...