„Podívej se na tu krásnou chaloupku!“ Rozplývám se nad obrázkem malebné roubenky s malými okénky olemovanými háčkovanými záclonkami a zdobenými červenými muškáty. Kolem zahrádka jako dlaň, oplocená plaňkami nestejné délky, na plotě starý hrnec a za plotem rozkvetlé slunečnice, vykukující nad plaňkami. Na zápraží se vyhřívá kocour.
„To je ale hrozný kýč.“ Opáčí bez zájmu dcera.
„Kýč?" Ale tehdy tak lidé žili, ty chaloupky si postavili sami, museli v lese porazit stromy, sroubit je dohromady, vyhloubit sklep, postavit základy, když byli chudí, tak někde do těch základů dokonce dávali kameny, nebo si sami vyráběli cihly zvané vepřovice, a představ si, že ještě můj dědeček uměl vytvořit šindele na pokrytí střechy! Potom v té chaloupce žili několik generací, opravovali opotřebované trámy, přistavěli další kus chalupy, a všude, kam se podíváš, vidíš výtvor lidských rukou několika generací! Copak nevidíš tu krásu v té zdánlivé nedokonalosti?“
Poučuji dceru - spravedlivě rozhořčená nad tím, že někdo může nazvat moje vzpomínky na dětství kýčem. Vždyť v podobné chaloupce jsem trávila každý rok prázdniny u strýce a tety!
„Myslíš konkrétně ty naše zkroucený dveře na chalupě, do kterých musím kopnout, když je chci zamknout?“ Přenesla dcera má slova do reality. Těm mladým nemá cenu něco vysvětlovat. Oni to prostě nevnímají.
Ale že zrovna kýč? Kýč je trpaslík - vybavila se mi zasutá poučka ještě z doby mé školní docházky. Moji tehdejší učitelé v tom měli jasno, což o sobě říci nemohu. Zhmotnili slovo kýč do podoby trpaslíka a pravidlo bylo stanoveno.
Jenže, jak rozeznat krásu a líbivost? Přemýšlela jsem o tom cestou na chalupu vedoucí přes Český ráj. Po pravé straně jsem v zapadajícím slunci pozorovala kýčovitý obraz „Trosky a vlčí máky.“ Opravdu tam na kraji pole několik červených vlčích máků kvetlo. Cestou kolem nově postavených domků stylem zvaným „podnikatelské baroko“ s pečlivě šlechtěnými trávníky, zámkovou dlažbou vedoucí ke garáži, bazény, a nezbytnými tůjemi kolem plotu, jsem srovnávala. Hezké, luxusní, leč poněkud neosobní. Každý ten dřevotřískový zázrak signalizuje: „Můj dům, můj hrad“. Budou snad za sto let také připadat někomu kýčovité?
Ostatně - ani ten trpaslík není pro mne tak jednoznačný. V jednom obchodě jsem narazila na sádrového trpaslíka, který mě naprosto okouzlil. Ležel na zádech podepřený o loket, v puse kopretinu, a s výrazem nevýslovné blaženosti hleděl na svět. Dodnes lituji, že jsem se tehdy neoprostila od pocitu, jak bych působila na své okolí, kdybych měla na zahrádce takový kýč. Určitě by mi ten trpaslík spravil náladu pokaždé, když bych na něj pohlédla.
Měřeno touto optikou, co jsou vlastně Vánoce? Jeden velký kýč.
A tak si říkám, jestli být stylově dokonalý, žít v esteticky vyváženém prostředí, a vůbec celá ta snaha o dokonalost, přináší lidem také uspokojení. A kdo vlastně se cítí být povolán k tomu, že určuje, co je estetické, a co je kýč?
Uvařím si kávu do otlučeného hrnečku, sednu si na schod na zápraží, ze kterého se už drolí kousky zdiva, zahledím se na zídku postavenou z kamení, kde škvírami prorůstá kapradí, a budu o tom intenzivně přemýšlet.
