Tématu synchronizace našeho vnitřního času s vnějším světlem se po celý život zabývá fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně Akademie věd ČR a skautka Helena Illnerová.
Tato vědkyně je světoznámá díky jejímu životnímu objevu v oblasti biologických hodin v organismu savců. Helena Illnerová se zabývá po celou její kariéru i spojitostí spánku a světla. Zkoumá například druhy světla.
V dnešní době lidé tráví na mobilních telefonech a počítačích spoustu svého času, ať už v práci či ve volných chvílích. Právě tyto technologie vyzařují takzvané modré světlo. Tento druh člověk potřebuje jen v omezené míře. Ráno a přes den člověku pomáhá, aby se naše centrální hodiny uvnitř těla synchronizovaly s vnějším dnem. Díky němu jsme více pozorní a vnímaví. Večer naopak našemu organismu neprospívá.
„Modré světlo potřebujeme během celého dne. Například po obědě, když na nás přijde nějaká ospalost, nám opět pozornost zvýší. Ale večer může být nebezpečné, protože savci nebyli přizpůsobeni umělému osvětlení. Nakonec to vždycky večer po teplém západě skončilo tmou. Modré světlo zpožďuje nástup ospalosti, ale i nástup tvorby hormonu melatoninu (nočního hormonu, jehož hladina se k večeru zvedá a z rána jde dolů), celkově se biologické hodiny zpožďují, takže když si půjde člověk lehnout, bude mít problém usnout.” vysvětluje Helena Illnerová. Dodává, že pro kvalitní spánek je doporučeno dvě až tři hodiny před spaním vyhnout se modrému světlu. Vynechat práci na počítači nebo mobilu a vy
hnout se i intenzivnímu bílému světlu. Vedle toho existuje také například žluté světlo, které vydávají paprsky slunce, svíčka nebo oheň. Je to světlo přírodního původu. Svým původem je to tedy světlo přirozené, které nijak nenarušuje náš biologický rytmus. Lidé si dnes více doplňují přirozené světlo umělým, aby byli více produktivní - náš den pak může trvat až 16 hodin.
V oblastech okolo polárního kruhu jako Skandinávie, Kanada či Sibiř, svítí slunce velmi málo, hlavně v zimním období. Lidé jsou tam kvůli nedostatku přirozeného světla náchylnější k depresím a špatné náladě než v jiných zemích. Často si pak musí umělým světlem doplňovat přirozené světlo ve velkých dávkách. Velkým tématem Heleny Illnerové jsou i biorytmy a synchronizace vnitřního času s okolím. Biorytmy si lze představit jako centrální hodiny v našem mozku, které určují chod celého našeho těla. Když lidé například cestují z jednoho kontinentu na druhý, trvá jim pár dní, než se přizpůsobí vnějšímu času – lokálnímu časovému pásmu. Dochází totiž k desynchronizaci časového systému, ke které může dojít také třeba při práci na noční směny či během stáří, kdy těžko usínáme. Nebo si časový systém desynchronizujeme již zmíněným modrým světlem před spaním, které nám zbržďuje tvorbu usínacího hormonu.
Někdo si může způsobit desynchronizaci časového systému při narušení jídelního režimu, typicky noční „vyjídání lednice“. Obecně by se nemělo jíst v delším intervalu než deset hodin, například nesnídat v šest ráno a večeřet o půlnoci. Naše jídelní režim je totiž nastaven podle přirozeného světla. Pro biologické hodiny je důležité udržovat režim a jíst pravidelně. Obecně je pro náš časový systém dobré nejen jíst, ale žít pravidelně. Častá desynchronizace může člověku způsobit deprese nebo metabolické nemoci.
Kvůli této problematice vznikla v roce 1988 Society for Light Treatment and Biological Rhythms (Společnost pro biologické rytmy a léčbu světlem) jejímiž členy jsou zejména vědci zemí polárního kruhu. Ta se zabývá vědou zvanou chronoterapeutikou a snaží se ji zpřístupnit všem oblastem medicíny.
O synchronizaci našeho vnitřního času s vnějším světlem bude profesorka Helena Illnerová osobně povídat ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí ve středu 23.1. 2019 od 10:00 hodin. Zveme vás na přednášku a setkání.
Za Skautský institut Patricie Aruťuňanová