Padák v roce 2002 (soutěž)
ilustrační foto: pixabay.com

Padák v roce 2002 (soutěž)

31. 1. 2019

„Konečně se musíš vzpamatovat,“ domlouvala jsem si. Za poslední dobu se toho na mě sesypalo nějak moc a nakonec jsem se sesypala i já. Bylo to takové těžké životní období, zemřela mi milovaná babička, její odcházení bylo dlouhé a plné utrpení. Brzy na to onemocněl zákeřnou chorobou i můj bratr. Když odešel za babičkou, bylo to už nad moje síly. Sice jsem oběma pomáhala, jak jen to šlo, ale nakonec jsem stejně byla bezmocná, vyčerpaná a propadla jsem depresím. Chvíli jsem se v nich utápěla, bylo mi zle jak fyzicky, tak psychicky. Dokonce jsem byla tak trochu oříškem pro pány doktory. Než odhalili, že se skutečně jedná o depresi, absolvovala jsem různá vyšetření, která krom toho, že stav mého těla odpovídá věku, celkem nic zvláštního neprozradila. A tak jsem chodila na terapie, zobala tablety a strašně moc se snažila se z tohoto stavu dostat, bylo to hrozně těžké a složité. Někdy jsem se vlastně ani moc nesnažila a nejradši bych vše skončila, úplně mi unikal smysl života. Měla jsem obrovskou radost, když najednou ta jiskra sama naskočila a já měla zase chuť normálně žít. Kdo deprese zažil, určitě ví, o čem tu píšu. Byla to dlouhá, předlouhá cesta.  

Lékařka mi kolikrát chtěla vypsat neschopenku, ale stále jsem se tomu bránila. Měla jsem ji jen jednou a to v době, kdy jsem vůbec nebyla schopná vstát z postele, natož se ustrojit a vypravit se do zaměstnání. To byl nadlidský výkon. Byla jsem hrozně ráda, že toto období pominulo, a do práce jsem se nakonec moc těšila. Bylo to i díky mým výborným kolegyním, které mi moc pomohly. Dokonce, když mi ještě občas nebylo úplně akorát, zaskočily a nějakou tu práci udělaly za mě. Znaly jsme se téměř dokonale, však jsme taky spolu pracovaly v jednom podniku snad dvacet let.

Sdílely jsme společně takovou malinkou kancelářičku a prožívaly jsme tam dobré i zlé, znaly jsme se jak po stránce pracovní, tak po stránce osobní. Byly jsme dobře sehraný tým, takže krom dobře odvedené práce jsme také zvládaly akce soukromého rázu.

V našem podniku se žilo celkem poklidně, ale po revoluci přicházely stále nové a nové změny. Prvně se změnilo vedení, pak prostory a nakonec se propouštělo. Panice jsme zatím nijak nepropadaly, naše práce byla poněkud specifická a dělala by se tak jako tak. Jenže po první vlně propouštění nastala i vlna druhá a to už jsem  se zabývala myšlenkou, že se to může stát i mně. S kolegyněmi jsme to probíraly a říkaly jsme si, co budeme dělat, až to potká i nás. Ale bylo vidět, že každá jsme si tak trochu myslela, že se jí to nemůže týkat, a já osobně jsem si snažila si to nijak nepřipouštět, aby se mi zase nevrátily ty depresivní stavy. „Tak holky, víte, co? Začneme podnikat", navrhla Iva. „No, to by bylo úžasný,“ zajásaly jsme a kuly velkolepé plány. Jenže vždy to mělo nějaký háček – a taky nám bylo skoro padesát a nějak chyběla odvaha. Nová doba si začala vybírat úroky a my jsme zjistily, jak jsme se vším na štíru…kromě ruštiny toho moc, co se jazyků týče, nezvládáme, a v počítačích musíme asi taky přidat. A než jsme něco úžasného vymyslely, opět se rozdávaly výpovědi.  „Přijďte ke mně,“ zavolal si mě náměstek. Myslela jsem si, že potřebuje něco běžného, výpovědi předával a projednával sám ředitel. Ten tam ale dnes nebyl. Náměstek byl stručný, vysvětlil mi  jak se věci mají, a podal mi – výpověď. Vychutnával si mě, bylo na něm vidět, jak si užívá svoji převahu nade mnou. Však taky to byl ten typ člověka, co si zkouší ředitelskou židli, když tam ředitel není. V tu chvíli jsem se nezmohla na slovo, přece pracuji dobře, práce mám dost, no, ale dozvěděla jsem se, že dvě to zvládnou, tři jsou moc. „Proč zrovna já“, honilo se mi hlavou? „S náměstkem není co řešit, musím si promluvit s ředitelem, snad mi řekne, co se děje, určitě nechtěl, abych zrovna já odešla. Proboha, snad ale nechce propustit ještě některou další? Po rozhovoru s ředitelem se ale vůbec nic nezměnilo, jen jsem si připadala ještě víc trapně. A v kanceláři bylo najednou těsno. Panovala ponurá nálada. Měla jsem pocit, že si mě každý zkoumavě prohlíží. Holky mě litovaly, paradoxně si vyčítaly, proč já ano a ony ne, přitom byly rády, že ne ony. Chápala jsem je, jen jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. V tomhle podniku jsem znala každý kamínek, každého člověka, byla jsem tu spousty let. „Zatím není třeba propadat panice, vždyť mám ještě pár měsíců čas a odstupné mi také dají“, přemítala jsem. „Možná přijdou na to, že se unáhlili a  že mě ještě budou potřebovat. Jenže tři měsíce utekly jako voda a já jsem zjistila, že vedení podniku na nic takového nepřišlo. Do té doby jsem ani žádnou práci nehledala, vlastně jsem na to ani neměla čas, moje vlastní mě naprosto pohlcovala, nedovedla jsem si vůbec představit, že by se nedělala vůbec a nebo že by ji převzala ještě některá z kolegyň. „Mám to tady ráda“, běželo mi hlavou a slzy se mi draly do očí. „Měla jsem prásknout dveřmi hned, jak mi to ten kretén řekl“, nadávala jsem si. „Ale asi bych to neudělala, musím vše předat v dokonalém pořádku“, omlouvala jsem svoje chování. A nastal den, kdy jsem byla na svém pracovišti naposled. Výhodou bylo, že bylo léto a byla doba dovolených, což mi usnadnilo loučení. Tak jsem se snažila si namluvit si, že jdu také jen na dovolenou, sbalila si pár posledních věcí, rozloučila se s těmi, co zbyli, a zastrčila židli. Kam jen se mnou půjde hrníček na kávu, který mi kolegyně daly na cestu? Co bude dál?  

Vybavila jsem se teoretickými vědomostmi, jak shánět zaměstnání. Literatury a různého materiálu jsem posháněla slušnou řádku. Zjistila jsem si, jak řádně napsat životopis, a pro jistotu jsem se nechala zaevidovat na úřadě práce. Pak jsem podnikla další kroky, protože léto už se chýlí ke konci a mě to doma přestává bavit. Rozhodila jsem sítě mezi známé, od kterých jsem se dozvídala: “Jo, holka, u nás je to to samý, taky se bude propouštět“. Tak jsem se vrhnula na inzeráty. Ty, co mi nabízejí výdělek až 20000 Kč týdně, jsem rovnou vynechala, protože blázen ještě nejsem. Navíc jsem se nedozvěděla nic konkrétního, po telefonu mi ani neprozradili, o jakou oblast jde, natož jakou práci vlastně nabízejí. Jedině když přijdu na schůzku, dozvím se víc, odpoví tajemný hlas a nezapomene podotknout, jakou chybu udělám, když nepřijdu. Jinde mi zase nabídli 8000 Kč, ale myslí měsíčně a hrubého. Proboha, z toho se snad nedá vyžít! Když jsem zjistila, že nemám talent na to, být pojišťovacím agentem či finančním poradcem, nebo sedět u pokladny, moc toho už nezbývalo. Občas se tedy nějaký ten solidní inzerát objevil, ale když jsem tam zavolala, důrazně mi sdělili, že je to práce v mladém kolektivu. Zajásala jsem, mám přeci mladé lidi ráda, ale když na druhé straně je hodnou chvíli trapné mlčení, pochopila jsem. Začínala jsem si být nejistá. A když jsem si přiznala, že mě sem tam bolí záda, občas trpím depresí, vzdělání mám jen středoškolské, jazykové vybavení chatrné, ani přes dvacet let praxe mě nezachrání od toho, abych nezačala ztrácet  zbytky sebevědomí a naděje.

Chtěla bych být buď hodně mladá a nebo hodně stará, tahle doba mě holt vypekla – a já jsem jí tolik fandila. Jo, měla jsem dost času na to si doplnit vzdělání, ale děti byly ještě školou povinné a vzdělání si přece doplňoval můj muž a někdo přeci taky musí prát, vařit, žehlit a uklízet, ne? Takže teď se aspoň honem vrhnu na počítačový kurz a opráším němčinu, ruštinu si ještě trochu pamatuju, ale tu zas tak moc nepožadují, a když, tak odbornou. Můžu se ještě přihlásit do kurzu anglického jazyka, prý nikdy není pozdě. Nutně mám pocit, že jsem zbytečná, nikdo nikde mě nepotřebuje. Vyučena minulým režimem jsem si vůbec nedovedla poradit s tím novým.

Konečně se blýskalo na lepší časy, přicházely pozvánky na konkurzy. Jaké bylo ale moje zděšení, když o jedno místo se nás ucházelo třicet, někdy i více. A jaké bylo moje zklamání, když přišla zamítavá odpověď. Někdy jsem se odpovědi nedočkala vůbec. Jindy mi dal potencionální zaměstnavatel naději, ale pak se ani neozval, ani nebral telefon. Moje finanční úspory se povážlivě tenčily, za telefony a autobus jsem utratila majlant a zatím bez efektu. Takhle to dál nepůjde. A tak jsem se přihlásila na rekvalifikaci, bude ze mě pedikérka.

Pak najednou vysvitne hvězdička naděje. Zvou mě na konkurz! Bude to můj první, kde jde o práci, která mě opravdu oslovuje. Už teď se mi podlamují kolena. Chystám se na pohovor, tajně si dělám testy inteligence a doufám, že by to mohlo dopadnout. Jedná se o místo, které mě velice zajímá a mám pro ně i předpoklady.  Ale ouvej, už půl roku jsem objednaná na dopředu plánovaný drobný chirurgický zákrok a pohovor je přesně v ten den. Mám dilema, co teď? Doufám, že se to dá všechno nějak zařídit a volám do nemocnice. Snad to nebude problém. „Nebude, pokud operaci odložíte, ale pak si počkáte další půlrok, možná i rok,“ suše prohlásil lékař.

To pro mě není přijatelné. Tak to zkouším znovu. Jiná paní doktorka mě chápe, prý mě na konkurz pustí. Jenže poslední slovo má primář. Stála jsem před ním v pyžamu a poníženě prosila, ať mě pustí, že se za dvě hodinky vrátím. A on mi dal vybrat, buď ze vzdálím z nemocnice, pak už se nemusím vracet, a nebo se nechám odpoledne odoperovat. Vůbec nechtěl pochopit, že potřebuji obojí, být zdravá a mít práci. Ano, zdraví je přednější, a tak si vybírám operaci. Slzy bezmoci mi stékají po tváři, otráveně padám na postel a  čekám na desetiminutový zákrok. Takže se z konkurzu musím omluvit. Ano, chápou, je jim líto – mně taky a jak! Ten den se ale na mě nakonec stejně nedostalo. Jindy bych byla doktorům vděčná, teď se to nějak nehodí.

Když jsem se vrátila za pár dní z nemocnice, znovu jsem ten koloběh rozjela. Začíná podzim, doma mě to už nebaví, všichni odejdou do práce – ještě, že ji mají – a mě taková náplň práce jako uvařit, uklidit, vyprat až tak neuspokojuje. Manžel se na mě trochu mračí, asi je naštvaný, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla, a tím pádem zahodila možnou šanci. Vždyť přece ten můj zdravotní stav není až tak hrozný a operace se dala odložit. Jenže mě ten s polypem na hlasivce fakt vadil. A tak dál denně kupuju štosy novin a zatrhávám inzeráty. Okamžitě na ten, který mě zaujal, volám, abych se vzápětí dozvěděla, že místo je již obsazeno. A najednou narazím na tučný titulek, jak si ministr práce a sociálních věcí posvítí na nemocné, a dočítám se, jak připraví změny, které by vedly ke zvýšení pracovní morálky. A ještě s úsměvem dodá, jak nezaměstnanost klesá. Mám brečet nebo se smát? A na tu rekvalifikaci kašlu, nechci být pedikérkou.

 

 

Soutěž pro nováčky II.
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.