Vždy stál za svými názory, snažil se jimi přesvědčit své kolegy i oponenty, nikdy však situace nehrotil. Dá se říci, že měl vrozený cit pro jednání s lidmi různých profesí či prostředí. Vycházel z toho, co pokládal za pozitivní v českém národě. Ovlivněn Palackým a národním obrozením chápal, že selskému stavu zůstala z celé české společnosti národní autenticita na rozdíl od šlechty, která po osudné bitvě na Bílé hoře prošla značným vývojem (germanizace, zahraniční rody, exil staré šlechty). Dá se téměř s jistotou říci, že toto měl společné jako i jiné oblasti své životní filozofie s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Oba muži se pokládali za přátele a spojence. Po jistý čas se také uvažovalo o Švehlovu nástupnictví po Masarykovi, ale jeho zdraví a poté předčasný skon v Adventu 12. 12. 1933 tyto plány změnil.
Historie nezná slovo „kdyby“, ale čtenář může být v tuto chvíli přirozeně sveden na myšlenku „co kdyby místo Beneše nastoupil po Masarykovi Švehla“. Vnucuje se zde otázka: „Ustoupil by Švehla Mnichovu či nikoliv?“, „Co by dělal po druhé světové válce?“, „Dopustil by vítězství komunistů v roce 1948“ atd. K tomuto však nemohu z důvodu výše uvedených přistoupit, ale jistě se dá usoudit i podle Švehlovy myšlenky, která je vytesána na Švehlově pomníku - bustě v jeho rodišti Praze 15 - Hostivaři: "Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy." Nesmrtelná slova!
Pro hlubší pochopení osobnosti A. Švehly nám může sloužit deník Švehlova osobního lékaře Josefa Charváta, ve kterém vzpomíná v lidském rozměru na svého prominentního pacienta: „Měl jsem Švehlu rád. Nejlépe bych ho vystihl, že to byl muž se „zdravým selským rozumem“. Měl neobyčejně praktický smysl pro zacházení s lidmi. Nezajímal se o peníze: když pro nemoc odstoupil z funkce ministerského předsedy, našli při vyklízení jeho psacího stolu gáži za všechna léta v jednom šupleti. Jak ji na prvního donesli, strčil ji do stolu a hned na ni zapomněl. Žil z výnosu svého statku v Hostivaři – ale o to se nestaral on, nýbrž jeho žena a pak dcera Helena.“
Prezident Masaryk se stal také častým a vítaným hostem na Švehlově rodinném statku. „V Hostivaři nebydlel ve statku, ale v „domečku“, přízemním domku v zahradě, lépe řečeno ve velkém sadu. Jeho oblíbeným jídlem byl zeleninový puding, posypaný parmezánem. Paní Švehlová jej moc dobře uměla upéci ve formě na bábovku. Jezdíval tam na něj v neděli taky prezident Masaryk, ti dva si dobře rozuměli, lépe řečeno vzájemně se respektovali, i když každý byl politicky na jiné straně. Masaryka zajímal Švehlův úsudek. Obyčejně pak za pěkného počasí chodili po obědě v zahradě a debatovali o všem možném. Jednou to už byla třetí neděle za sebou, kdy byli na programu Masarykových hovorů Čeští bratří a jejich význam v našich dějinách. Švehla byl moc unaven, chvíli poslouchal, a pak najednou povídal: „Já se Vám na ty České bratry vykašlu. Když bylo národu nejhůř, utekli do Němec a poněmčili se. Víte co, pojďme si lehnout do trávy a koukat se do nebe...“ – což se taky stalo.“
Pavel Černý, předseda Společnosti Antonína Švehly a vedoucí Muzea družstevnictví
