Při její odpovědi jsem otevřela ústa údivem a zalapala jsem po dechu: tohle přeci není možné! Když jsem se navíc dozvěděla, že je pětinásobnou babičkou, připadala jsem si jako v Šangrí-la, proslulém to tibetském románovém centru věčně mladých lidí.
Jak to, prosím vás, děláte? Objevila jste elixír mládí nebo je to vaším dokonalým, téměř neznatelným líčením? Nebo něčím úplně jiným?
Děkuji za pochvalu! Neobjevila jsem elixír mládí, jen o sebe hodně pečuji a jelikož ovládám profesionální líčení, působí zřejmě přirozeně a „neznatelně“. Dnes spousta žen vypadá v mém věku skvěle, zase taková výjimka nejsem. Možná, že zřejmě patřím k ženám, které „neumí stárnout“ a nevidím v tom nic špatného. Vzhled po šedesátce prozrazuje náš vztah k sobě samé po stránce fyzické i psychické. A také geny… Hlavně se musíte cítit mladě, a potom i mladě působíte – o tom přece něco víte sama! Takže ano, „všechno dohromady“.
Jedna z vašich několika profesí je „nezávislá kosmetická poradkyně a vizážistka“. Jste toho živou reklamou! Co to obnáší?
Nejdříve ženu vyzpovídám, abych věděla, jaký druh kosmetiky s přihlédnutím k jejímu věku, stavu, typu a zdraví pleti mohu vyzkoušet. Zeptám se, jaký postup, denní frekvenci a druh kosmetiky při péči volí a především, co by na své pleti ona sama chtěla zlepšit, aby vzhledem ke genetické výbavě, stávajícím stavu pleti i finančním možnostem ve svém věku vypadala co nejlépe. Poučím ženu, kde dělá chyby a zodpovím veškeré její otázky. Při „hodince krásy“ vyzkouším kosmetiku, se kterou pracuji a kterou sama deset let používám a pleť připravím na denní líčení, jež následuje. Pokud žena má zájem, vyfotím jí „před“ (nenalíčenou) a „po“ (nalíčenou). Samozřejmě nabídnu kurs líčení, protože „svoji chvíli krásy“ si každá žena ráda užije, ale ještě raději by přece vypadala stejně krásně každý den. Líčení se dá naučit kompletně zvládnout za 10 minut.
Ženy by ale měly především chtít a péči o sebe brát jako koníčka, nikoliv otravnou povinnost. Zajímat se sice o nové trendy i v oblasti kosmetiky i módy, nicméně s přihlédnutím ke svému osobnímu typu. A nejdůležitější a nadřazené všem radám profesionálů je skutečnost, aby se žena cítila dobře.
Jak pečovat o pleť, abychom co nejvíce zpomalili stárnutí?
Nejdůležitější ze všeho je stav a vzhled naší pleti. Tím to všechno začíná. V rámci naší genové dispozice lze ideálu dosáhnout kombinací kvalitní pleťové kosmetiky určené přesně pro náš typ pleti a již výše zmíněného každodenního rituálu pravidelnosti a pečlivosti. Důležitých je pět kroků: čištění (pozor na micelární vodu – účinná, ale nevhodná pro denní péči), tonizace (pleťová voda), regenerace (masky, séra), hydratace (krémy) a ochrana (make-up, pudr). Kosmetiku, kterou používáte, musíte milovat – na škodu není ani mírná závislost. Někdo se cítí nejlépe s absolutně přírodní - východní, např. ájurvédskou, někdo se nebojí „kapky chemie“, jako třeba já.
Jaký názor máte na plastické operace?
Když přece jen už ani to výše zmíněné nestačí, proč nevyužít nabídky některých neinvazivních metod. Například operace očních víček výrazně pomůže k mladšímu vzhledu. Já sama jsem o ní nyní, v necelých 64 letech, začala už také uvažovat (zatím žádnou osobní zkušenost s podobnými metodami nemám, jsem opatrná – děsí mě fotky celebrit v magazínech s nepřirozeně „nafouklými rty“ – tam absolutně nechápu, jak je možné, že při jejich solventnosti takto dopadají). Takže pozor! Setkala jsem se třeba i s pár případy, kdy žena měla oči až příliš „mladé“ v kontrastu s vrásčitým spodním dílem obličeje. O soulad vzhledu by se měli postarat odborníci. Proto pečlivě vybírejte - nejlépe poradí třeba kamarádka, která už tuto zkušenost má. I když ani tady není záruka – každá pleť je totiž jiná. Určitě bych se bála klasického faceliftingu v narkóze. Když ale o sebe budete pravidelně pečovat, nic takového podstoupit nemusíte.
Vaše neuvěřitelná svěžest je jistě i záležitostí účesu, barvy vlasů – vaše krásné polodlouhé tmavé vlasy váš mladý vzhled podtrhují. Jaké je jejich tajemství?
Jsem v líčení, stejně jako v účesu a oblékání dokonale konzervativní a většinou si nedám poradit. Necítila bych se jinak dobře. Zralejší ženy nikdy neudělají chybu, zvolí-li jakoukoliv podobu mikáda – tedy rovně (nebo velmi mírně postupně) zastřižený účes v barvě o dost světlejší, než je vaše původní – delší či kratší, podle chuti i věku. Pozor: některé černovlásky snesou havraní barvu až do smrti, ale opět jde o výjimku potvrzující pravidlo. Varuji naopak před příliš krátkými a sestříhanými vlasy, stejně jako před mahagonovou barvou, která je u žen mého věku bohužel nepochopitelně oblíbená zvláště mimo hlavní město. Příliš platinová blond patří mladším ročníkům. Důležitý je přirozený a ležérní vzhled vlasů. „Helmy“ a trvalé z 60. let snad už dnes řešit nemusíme…
A co styl oblečení, co byste doporučila v tomto směru našim čtenářkám?
Pokud si opravdu čtenářka neví rady a chtěla by něco změnit, doporučuji svěřit se stylistce. Která barva vám sluší, poznáte snadno tak, že ji přiložíte k obličeji. Určitě bych se vyhýbala černé těsně u obličeje, neboť zvýrazní unavené rysy obličeje. Existují studené a teplé typy žen, jinak se dnes už na vyhraněné barevné typy „nehraje“, každá žena je originál – podle toho nám některá barva sluší více, jiná méně. Vyhnula bych se příliš usedlým modelům, stejně jako příliš sportovním, pokud zrovna nesportujeme. Nelíbí se mi např. „uniforma“ žen v mém věku: džíny, tenisky a bunda. Džíny určitě ano, ale úzké nohavice s elegantním vrškem a lodičkami či kozačkami teď v zimě. Bunda opět ano (pro plnější typy prodloužená), i když jí mnoho módních guru v médiích zatracuje, nicméně všechny víme, že nic nás nezahřeje tak, jako „bundokabát“. Doporučuji ovšem do města co nejméně sportovní styl. Jinak se obléká žena využívající MHD, jinak automobilistka. Odlišněji dáma z města, než venkovanka ze samoty u lesa pracující se zvířaty.
Ale vy nejste jen vizážistka! Jste i herečka (hrála jste např. v divadle Kámen, v TV reklamách), jste úspěšný psavec atd.
Herectví je moje nejoblíbenější aktivita, bez které by se mně žilo těžko. Divadlo mně sice chybí (hrála jsem 6 let pravidelně), ale asi bych je už nezvládala, mám velké problémy se spaním. Možná někdy později. Ovšem natáčení reklam a seriálů mě nesmírně baví, nabíjí energií a naplňuje. Jde nejen o přivýdělek, ale i o můj největší koníček. Zážitkovým dárkem je pro mě i obyčejný casting – jsem zaregistrovaná u více agentur a poctivě chodím všude, kam mě pozvou, abych si zahrála alespoň požadovanou krátkou etudku na konkursu. Začínám mít zas po dlouhé pauze potřebu psát. Ráda bych vydala i knížku sestavenou z krátkých povídek na motivy mých článků, které jsem psala pro jeden ženský magazín.
V posledních letech jste ale ztratila svého otce, slavného swingového zpěváka druhé poloviny 20. století Richarda Adama. A nebylo to jediné úmrtí ve vaší nejbližší rodině. Pronásledovaly vás i další tragédie (např. rozchod s o hodně mladším dlouholetým přítelem atd.). Jak se dá tohle zvládnout?
No, těžko… Já jsem asi hodně hrdá, neumím žárlit a nemám ráda nějaké scény, výčitky, to už v tomhle věku vyčerpává a stejně nikam nevede. Přítel se mnou stále bydlí a máme pořád moc hezký vztah, jenže volný čas a dovolenou už tráví s někým jiným… Víte, asi je jednodušší ukončit vztah, který je plný hádek, než idylický. Vždyť my jsme spolu každoročně i téměř měsíc trávili v tropických zemích, často v dost bizarních situacích. A přesto nedošlo k žádné výrazné kolizi. Jenže, co jsem čekala? Ničeho nelituji – 15 let bylo moc hezkých a kdybych žila se svým vrstevníkem, rozhodně by mi to neposkytlo záruku, že s ním budu až do smrti. A tatínek byl velice nemocný, i když si to nepřipouštěl a bojoval do posledního dechu. Nicméně byl ročník 1930.
Kromě těžkých šrámů na duši jste musela i zrušit jednu ze svých profesí: svému otci jste dělala manažerku a byla jste jeho pravá ruka…
Tatínkovi jsem nárazově pomáhala v organizaci nebo spíše mediální propagaci koncertů a oslav narozenin.
Ubrala jste tento rok plyn – po všech těch drásajících událostech…
Drásající byla pouze smrt mého o 17 let mladšího polovlastního bratra a vážné onemocnění druhého, jehož uzdravování je snad na dobré cestě.
Co vás teď drží nad vodou?
Víra, že až se dotknu dna, zase se odrazím a bude lépe! A přiznám se beze studu, že i finanční přilepšení od výše zmíněného zemřelého tatínka. Já jsem totiž nikdy nic nevlastnila, protože tatínek příliš štědrý za života nebyl. Nyní se např. chystám po dvaceti letech řídit auto, které si pořídím poprvé v životě. Bude to spíš koníček a splněný sen – měla jsem z toho mindrák – téměř všechny mé kamarádky totiž vždy nějaké auto měly.
Poslední dva roky jste přerušila všechny pracovní činnosti a věnovala se téměř každodennímu hlídání vnučky. Plánujete začít třeba něco nového? Nebo budete pokračovat v práci, kterou jste přerušila?
Ráda bych, vnučka je ve školce. Hlídání mi přinášelo spoustu radosti, ale též vyčerpávalo, i když teď mně velmi chybí. Cítím, že je čas na změnu, a tak vymýšlím nové projekty. Chtěla bych se věnovat kursům líčení jako profesi, nejen jako součásti tzv. kosmetického semináře, jako dřív. Ráda poradím ženám se změnou vzhledu komplexně a uvažuji i o blogerství. Populace stárne a mnoho blogerek v mém věku asi není. Spojila bych ráda schopnost vystupovat před kamerou s poradenstvím a vizážistikou. Dále stále toužím vytvořit si vlastní seznamku na bázi „stolečkové metody“, jak říkám systému „rychlorande“. Tam bych výše zmíněné uplatnila též a ušetřila ještě za moderátora a fotografa, s tím vším mám zkušenost. Jenže mě děsí převis seznámeníchtivých žen nad muži, zejména v mém věku. Dělala jsem si průzkum vlastní, ale i prostřednictvím mnoha single kamarádek a zřejmě tento sen budu muset opustit.
Kde a jak čerpáte energii?
Kromě času stráveného s rodinou, hlavně vnoučaty, také ze setkávání s přáteli, kamarádkami a kamarády. A hlavně pohybem, sportem (kolo, joga, fitko) a pasivním odpočinkem u tv seriálů či lehčí literatury.
Máte nějaký oblíbený slogan nebo motto?
A to snad ani ne. Řídím se intuicí a potřebami těla i duše. Když je mi hodně zle, rozmazluju se, nic si nezakazuju, ani nepřikazuju a dělám to, co mě baví.
Natalie Kšajtová Faitlová pro portál i60
