Říká se tomu vypadávání slov. Něco chceme říct, víme přesně co, jenže v tom okamžiku si nejsem schopni to správné slovo vybavit. Obvykle je tento jev spojován se stárnutím, ale není to správné.
Když si někdo ve vyšším věku hůře vybavuje výrazy, které chtěl použít, neznamená to, že hloupne, že se jeho myšlení zpomaluje, že to signalizuje zdravotní problémy. Profesorka Lorraine Tylerová, která dlouhodobě zkoumá, co se děje v mozku v souvislosti se stárnutím, tvrdí, že starší lidé naopak mají bohatší slovník, než mladší ročníky. „Čím je mozek starší, tím více se v něm za život nashromáždilo zkušeností a informací. Takže starší lidé mají mnohem více možností a schopností, jak se vyjadřovat. Potíž je v tom, že někdy právě to velké množství způsobuje, že začínají hůře hledat slova, která jim připadají nejsprávnější, nejvýstižnější. Musí proto déle přemýšlet. Ale to nesouvisí se zhoršováním funkcí mozku,“ tvrdí v jedné ze svých prací.
Podobný jev bývá zaznamenán u lidí, kteří se hůře učí cizí jazyky. Velmi často s nimi mají potíž lidé, kteří jsou vzdělaní, chytří, inteligentní. A přesto, když se učí například angličtinu stejnou dobu s lidmi s menším vzděláním a menším rozhledem, ve výsledku se třeba dorozumívají hůř, pomaleji. Je to prý tím, že obtížněji hledají slova, protože chtějí najít ta správná. Komplikují si to. Zatímco méně přemýšlivý, bezstarostnější jedinec klidně použije cizí slovo v nesprávném tvaru, ne úplně to výstižné, ale mluví a domluví se. Nestydí se, nepřemýšlí, nehledá slova, prostě komunikuje, byť třeba s chybami.
„Starší lidé mnohdy cizímu jazyku rozumí lépe než mladí, přestože to navenek vypadá tak, že mluví pomaleji a opatrněji,“ uvedl na toto téma profesor Harald Baayen, který se touto problematikou zabývá.
Občasné vypadávání slov není nic, čeho by se lidé měli děsit. Podle lékařů se tak začíná dít mnohdy už ve věku kolem čtyřicítky. Velmi často se vypadávání slov projevuje tím, že si nevzpomínáme na jména. Přitom právě zapomínání jmen rozhodně nesignalizuje blížící se zdravotní problémy, přestože hodně lidí v takové souvislosti říká: A je to tady, už si nepamatuju jména, pan Alzheimer už klepe na dveře.
„Lidé často říkají, že si třeba nepamatují jména herců, přitom přesně vědí, kde hrají a znají veškeré drby s nimi spojené. Jen to jméno si najednou nevybaví. Jsou z toho překvapení, poleká je to. Jenže jména si většinou nepamatujeme, aniž by se jednalo o chorobu. Nejsou s ničím spojena, pamatují se nejhůř,“ tvrdí psychiatrička Tamara Tošnerová.
Občasná neschopnost přesně se vyjádřit, opravdu nemusí být důvodem k panice. Sice ze všech stran slyšíme o zvyšujících se počtech lidí trpících ve vyšším věku nějakou formou demence, ale je zbytečné se jí děsit, jestliže si v padesáti letech nevzpomeneme, jak se jmenovala paní, se kterou jsme seděli u stolu před rokem na dovolené v Řecku.
„Náš mozek je na tom podobně jako počítač. Čím je starší, tím je zahlcenější daty. Čím déle s ním pracujete a ukládáte do něj spoustu informací, jeho procesy uvnitř zpomalují,“ tvrdí profesor Michael Ramscar, který spolu se svým týmem dlouhodobě učili počítač dalším a dalším novým slovům. A jeho výkon se zpomaloval. Čím více toho znal, tím byl pomalejší.
Tyto pokusy a průzkumy je dobré znát. Jednak proto, že tím zamezíme předčasnému a mnohdy zbytečnému nervování se, že zapomínáme, že se naše vyjadřovací schopnosti zhoršují. Může to tak být, ale nemusí. Je dobré si takových změn v chování a vyjadřování sebe i svých blízkých všímat, ale není nutné panikařit pokaždé, když partnera pošleme pro rohlíky a on přinese chleba.
„Říkala jsem ti, ať koupíš rohlíky.“
„Však jsem koupil pečivo.“
„Já říkala rohlíky. Ty jsi přinesl chleba.“
„Aha. Já zapomněl, že jsi chtěla rohlíky.“
„Měl by sis zajít k doktorovi, vždyť ty zapomínáš pořád něco.“
„K doktorovi? To mám přijít k obvoďačce a říct, že jsem zapomněl na rohlík a koupil chleba? Vždyť se mi vysměje.“
„Ale ne, zajdi k tomu, no však víš, je to bratr Jarmily. Víš, jak jsme s nimi byli na plese. Je psychiatr. No však víš. Jak se jen jmenuje? Nevíš?“
Tak jestliže se někdo stane aktérem podobné debaty, je na místě zaujmout rázný postoj: Ano, zapomínám slova, ale není to proto, že bych hloupnul. Naopak, hledám ta správná, nejlepší, protože jich umím příliš moc. Jsem příliš vzdělán, přeplněn informacemi.
Ať už to tak je nebo ne, každopádně takový postoj všem v okolí aspoň na chvíli vyrazí dech.