Dostali jsme od dětí dárek – vstupenky do skleníku v Troji. Těšila jsem se, byl sice podzim, ale ve skleníku bude teplo a ještě uvidím něco krásného. Exkurze začala tím, že jsme se rozhodli projít se i po venkovní botanické, když už tam budeme, den totiž začal sluníčkem.
Prošli jsme se opravdu dostatečně, jenže pak se náhle obloha zatáhla, začalo mrholit a potom následoval přímo liják. Došli jsme do skleníku a pak zas nahoru do blátivého kopce k autu. Protože jsme vyjeli už ráno a vraceli se skoro ve tři odpoledne, byli jsme hladoví. Zastav u první hospody, říkám. A tak jsme zastavili. Z důvodu, abych nedělala nějakou reklamu, neřeknu, kde, ale „laskavý čtenář“ si jistě domyslí. Já přes liják neviděla na venkovní lístek, ale manžel ho dešifroval jako francouzský a pravil, že tohle nebude obyčejná hospoda…hlavně, že to není Jamajka, bylo mi to jedno, měla jsem ukrutný hlad.
Zazvonili jsme, protože měli zamčeno. Když se dveře otevřely, manžel povídá: Mohli bychom, prosím, u vás dostat najíst ? Ta jeho formulace mne dostala do kolen, dva umolousaní a zablácení prosí u zavřených dveří o jídlo! Překvapili nás, byli velice vstřícní, že mají sice svatbu, ale pojďte dál, najíst vám dáme, usmívali se. Buď byli skrz naskrz profesionálové, nebo se jim zželelo dvou umolousanců. Okamžitě mi to připomnělo pohádku se Zdenou Studénkovou, jak vždycky prošla těmi kouzelnými dveřmi za zvuků tajemné hudby do jiného časoprostoru…
Málem z nás crčela voda, ale uvedli nás ke stolku pro dva a přinesli mísu s vodou a nahřáté ručníky, což ve mně vyvolalo další asociace a stěží tutlaný smích. No nazdar, tak teď už není cesty zpátky !
Jídlo začalo polévkou, pokračovalo předkrmem, hlavním chodem a zákuskem jako poděkováním podniku, že jsme je navštívili. Ale jak to všechno vypadalo! Málem jsem omdlela údivem – vždyť to bylo pokračování naší exkurze do botanické! Talíře s jídlem – to byla přímo zahradníkova umělecká díla až na to, že jste v té kráse museli hledat, co je tam mezi tou květenou, hlínou a opravdovými kameny vlastně k jídlu! Ale moje srdce plesalo nad tou nádherou. Bylo to přímo na výstavu!
K tomu nám číšník při přinesení každého jídla oddeklamoval, cože to vlastně nese – jenže nám to říkal ve francouzštině, v angličtině nebo češtině tam nebylo nic ani na lístku – já měla zamlada francouzštinu jen dva roky, takže jsme to měli s překvapením a ještě jsme k tomu mohli shora sledovat dole probíhající ruskou svatbu.
A překvapení to bylo. Polévka byla jasná, předkrm taky – ve změti rostlin jsme uprostřed objevili výborné paštičky. Pak následoval hlavní chod. Ve francouzštině nám bylo sděleno, co se na talíři nachází. A nacházelo se tam toho hodně. Dokola kolem nějaké tmavé kuličky, vypadaly upečené, obloha z kytek – nechyběly macešky, růže a břečťan - francouzský kuchař se vyznamenal. Zatímco manžel studoval svůj talíř, já si nabrala lžičku domnělé přílohy – kuliček. Chutnaly divně a byly tvrdé. Zapomněla jsem si nasadit brýle, což byla chyba. Málem to nešlo rozkousat, ale kam to, proboha, vyplivnu? Tak jsem to hrdinně spolkla. Uprostřed jsem objevila krásné maso, a to bylo bez chyby.
Vrátili jsme se domů a mně vrtalo hlavou, cože jsem to tam vlastně polkla za kuličky…i popadla jsem svůj „chytrej“ telefon a ten mi sdělil, že to musel být nějaký druh jalovce...a taky, že při pozření ve větším množství je to jedovaté. No, nazdar, co když nedožiju rána? Ještě že jsem nesežrala taky ten jedovatej břečťan! K omluvě toho podniku musím říct, že se tam evidentně nepočítalo s příchodem neandrtálců a ještě k tomu bez brýlí a znalostí francouzštiny!
V noci jsem se budila a zkoumala se, zda se neprojevují nějaké účinky jalovce. Přežila jsem. A děti při našem vyprávění byly v šoku: Tak my vám dáme zadarmo jakožto důchodcům lístky do skleníku a vy pak vlezete do nejbližšího luxusního podniku…!
