Večer jsme si vždycky na chatě s vnoučaty povídali v posteli a taky si zpívali a učili se nové písničky. Jednou jsem pojala nápad, že by se měly děti naučit naši hymnu, když jde ta nejstarší už do školy. Protože jsou to opičky šikovné a muzikálně nadané, zvládly to okamžitě.
Pro ilustraci dodávám, že chatu máme na kopci nad vesnicí a zvuk se tam nese nádherně do všech stran – ve vesnici tak zřejmě mohou slyšet kolikrát i to, co si nahoře povídáme.
Děti na závěr večera nádherně čtyřhlasně a procítěně zazpívaly naši hymnu (co na tom, že byla chvílemi šišlavá), popadly své plyšáky a usnuly. Dodatečně jsem litovala, že jsem si to nenahrála. Teprve pak jsem si všimla, že jsme měli celou dobu otevřené okno.
Druhý den mi sousedka-srandistka povídá ráno přes plot: „Ty, hele, cos to tam zas s těma mrňousama večer vyváděla? My sedíme v obýváku a díváme se na televizi a najednou od vás hymna! Museli jsme se všichni postavit do pozoru a táta běžel hledat nějakou štangli, abysme mohli vyvěsit prapor! Tak tohle nám už příště nedělej, jo!“