Navštívili jsme Řím a já se už předem těšila na všechny ty památky, ale nejvíce na to, že uvidím a projdu se vlastníma nohama po tisícileté silnici Via Appia, kudy kráčely dějiny.
Užívala jsem si to, v duchu pochodovala s římskými legiemi, slyšela nářek otroků na křížích podél, nahlížela otevřenými vraty do vil skrytých v zahradách, které vypadaly jako za starých časů, zkrátka jsem se v duchu úplně přenesla do starého Říma a ztratila pojem o čase…
Silnice byla tichá, byli jsme tam brzy ráno, aby nás nikdo nerušil – přesto kolem nás proběhlo několik novodobých Římanů v ranním joggingu. Ty jsem ještě snesla. Ale zrovna když jsem si na jednom krásném úseku cesty připravila foťák, že si udělám perfektní snímek na památku a hodlala jsem si dokonce vyfotit i svou nohu na té staré dlažbě, najednou šok ! Do mého nádherného starověkého obrazu mi vjel nějaký šílený moderní tmavomodrý sportovní auťák! Nevěřila jsem svým očím, no jasně, nějaký bohatec, to určitě z té vily, co jsem tam naposled nakukovala…
Stála jsem tam u cesty jak sloup a v obličeji jsem měla určitě svůj přísný výraz, když se mi něco nelíbí. Ital okamžitě zpomalil a najednou pustil volant, málem, že si neklekl za jízdy na sedadlo, a začal tím typicky italským způsobem gestikulovat a pantomimou mi naznačoval, jak ho to strašně mrzí, že tudy jede, a že se mi moc omlouvá ! A že jako kdyby tam nebyl, ať na něj nekoukám a nenechám se rušit…(anebo šlo pouze o to, abych ho nepráskla a on neplatil pokutu ? Nevím… no vlastně - nějak se z té vily musel dostat, když nechtěl po svých ).
Prominula jsem, co jsem taky mohla dělat, když jsem se musela začít smát tomu jeho tyátru.
A co jsem taky čekala? Italové mezi svými troskami památek žijí, i tuhle silnici tedy běžně používají. Ostatně – ta silnice je tady už tisíce let, ta už něco zažila a vydržela. Ta není jako ty naše, pořád flastrované a pořád k ničemu! Tak aby nevydržela, že po ní teď jezdí auťáky místo povozů! Přesto mi z toho bylo nějak divně – připadalo mi to…no… skoro jako nějaká svatokrádež či co a naskočilo mi rčení PANTA RHEI – vše plyne. Zkrátka připomnělo mi to, jak neúprosný je čas, a to pro každou epochu.
