V Bolelouci na Hranešově bydleli před mnoha lety Skřipcovi. Když do lesa Království jezdívali Francouzi střílet bažanty, pan Skřipec chodíval nadhánět. To tloukl holí do stromů, a když bažant s typickým tlukotem křídel a poplašným křikem vyletěl, volával: "Kohóóót! Kohóóót!" To proto, aby lovci věděli, že mohou střílet, poněvadž na slepice se nesmělo. No, nechodil sám, nadháníval a "Kohóóót!" volával ledaskdo. I můj dědeček Kristián a dokonce i já, ještě co kluk, jsem nadháněl taky. Bývala za to jakási koruna. A protože vděční Francouzi taky dovezli nějaký ten koňak, mohli si dospělí honci i popít.
Jednou panu Skřipcovi koňak tolik šmakoval, že nebyl schopen jet domů na kole, ale musel jít z lesa nejen pěšky, ale ještě tlačit to kolo. A že je to setsakramentská cesta po travnaté, nerovné pěšině, tma jak v měchu, a nakonec v dědině ještě pořádný kopec na vysoko ležící Hranešov.
Domů došel zmožený a hladový pozdě v noci. Hledá v kuchyni, čím by mohl zahnat hlad. Ha! Na sporáku je hrnec. "Polivka. Ešče vlažná. Erteplová. A hustá! Ani chleba si nemusim krájeť." A Skřipec už si nahýbá hrnec a pije a pije. Přece nebude vrzat dvířky od kredence a rámusit s talířem a lžící. Ještě by se mohla probudit paňmáma, a kdo je zvědavý na noční kázání po tak dobrém koňaku?
Klobouk na háček, hubertus pod něj, boty za dveře, aby Mařenka nebrblala, že přišel s drakem. Praštil sebou na otoman a už spí.
Je před šestou hodinou. Ale co je to za rámus? Bác! Bác! Poklička, hrnec, trouba, dveře. Skřipcová vším tříská: "Jožine! Tož stávé! Tys už dával koze? Nedával? Na šporáku sem pro ňu měla nápuj!?!"
"Já ... jé ... zatrace ... a mně se zdálo, že je tá polivka nejak málo slaná! Kozi piti! Fuj! Podé mně honem režnó, ať se spravim. ... Jak to, kde je?! No, skovalas ju přece do kostna pod lajntuchy! Abych ju nenašel."
(hubertus - druh kabátu/ erteplová - bramborová/ kredenc - příborník/ kostn - prádelník/ lajntuch - prostěradlo)