Léku strasti mé úděsné,
ty jediný, víš-li, jsi z mužů,
na něhož v nouzi tělesné
já obrátit vždycky se můžu.
Dík za tvé mužné objetí,
jež údům mým sílu zas dává:
vděčnost má k tobě doletí –
ach, budiž ti navěky sláva!
Když paže tvé uzřím zpovzdálí,
srdce mi na poplach buší:
kolik žen dnes už objaly?
hlodá mi bolestně v duši.
Bosa a někdy bez brýlí
jsem celičká jen v moci tvojí;
bez svědků jsme pak na chvíli,
tajemství velké nás pojí.
Pocítím slabost v kolenou,
ty sotva se dotkneš mě lehce;
staré zdi křičí ozvěnou,
že tělo mé jiného nechce.
Když přiblížíš se zezadu
a rukama sevřeš mě pevně,
o kousek blíž jsi odhadu,
co všechno jen skrývá se ve mně.
Na šíji cítím horký dech,
jak peříčko vznáším se v mžiku:
nech tak ty ruce, ještě, nech –
teď postůj, okamžiku!
Zpráva ta tebe snad potěší,
že pro mnohé já tě mám ráda;
důvod však ze všech největší:
že umíš mi napravit záda!
Kamarádovi, 1983.