Předjaří. Všechno kolem je tak studené a prázdné. Neútěšné. Rozorané pole má šedivý opar. Špinavá země studí a mrazí. Přístupová cesta k lesu je rozježděná. Potisící zraňována neurvalými řidiči plechových monster automobilů. Hluboké brázdy zejí jak otevřené rány po ošklivém kriminálním činu zločince. Je ticho. Tíživé, plazivé… nekonečné.
Přicházím. Jako poslední divák. Bez vstupenky. Bez pozvání. Bez divadelního kukátka a sváteční róby. Divadlo už začíná.
Nesmělé ladění. Tísnivé ticho prořízne pár nesmělých zvuků. Ty postupně nabývají na síle a mohutnosti. Pomalu, s rozmyslem přibývají, takže si i necvičené ucho zvyká postupně. Už se zapojují další nástroje, hudba sílí a mohutní. Orchestr se už rozezvučel v plné síle a kráse. Pomalu si zvykám na tu melodii. Je mi tak povědomá.! Odněkud ji znám.! Tisíckát jsem ji už musela slyšet! Divadelní představení mne vtahuje do dění. Už nejenom hudba, ale i pohyb na jevišti. Kulisy se co chvíli mění. Z šedých a matných barev začínají vyplouvat na povrch svěží zeleň trávy a různých bylin. Keříky, které ještě se ještě nedávno nesměle krčily v koutě pod tíhou sněhu, se sebevědomě narovnají. Na bezbarvých větvičkách se objeví pupeny, které postupným rozvíjením přechází do sytých barev zeleně a rudé. Jakoby si malíř zkoušel všechny odstíny své palety barev. Tu přidá ještě sytě žlutou. To sasanky a petrklíče se vydaly na svou jarní pouť. Krásně se vyzdobily. Soutěží o krásu s droboučkými bílými kvítky jemných sněženek i robustních bledulí. Celou scenérii umocňuje ještě vůně! Krásně sladěná vůně mladého jehličí, opitého třpytem ranní rosy s jarní trávou a kvetoucím kobercem pestrobarevných květů. Je přichystán pro všechny ty zatím neviditelné herce, kteří postupně vystoupí na přírodním pódiu. Majestátní jeleni, nesmělé srnky, roztomilí ušáčci zajíčci. Dějem se mihne i rezavá liška nebo bodlinatý ježek. Zvědavá myška s očima jak korálky se přišla přesvědčit, zda představení už začalo a zda jsou diváci už na místě. Ano, představení je v plném proudu. Ani nedýchám, abych neporušila kouzlo toho okamžiku, toho prožitku, v němž se snoubí vjemy sluchové i vizuální v jedinečném souznění…
Přichází soumrak. Na rozehrané představení se snáší opona tmy. Melodie doznívá, orchestr balí nástroje, srnky tiše našlapující opouštějí jeviště. Zapomněly se poklonit a děkovat.
Ale já jsem nezapomněla. Skláním se a děkuji.