Pokud je někdo odhodlán naložit se svým majetkem tak, aby na něj po jeho smrti potomci neměli nárok stejným dílem přesně podle práva, měl by si to pořádně promyslet a připravit.
Osmasedmdesátiletá Jana dlouho bojovala s nádorovým onemocněním. Než mu podlehla, rozhodla se sepsat u notáře závěť, podle které měl nárok na její veškerý majetek výhradně její mladší syn, zatímco tomu staršímu se rozhodla nenechat nic a vydědila ho. V praxi to znamenalo, že mladší syn by měl zdědit pěkný domek, starší auto, polovinu chaty, kterou měla Jana společně se sestrou a asi sto tisíc v hotovosti. K tomu Jana připsala, že si přeje, aby její šperky připadly jeho manželce. Důvod byl jasný. „Starali se o ni. Vozili ji po lékařích, pomáhali jí se vším možným. Vždy jsme si říkali, jak fajn má syna a snachu. Vůbec jsme netušili, že má ještě dalšího syna, toho tu nikdo nikdy neviděl,“ vypráví Janina sousedka.
Janin starší syn žije v zahraničí. Odjel tam po poněkud bouřlivém mládí. Dokonce byl i krátce ve vězení, což Jana nesla velmi těžce. Jejich vztahy ochladly, poslední roky se neviděli. Syn přijel až krátce před Janinou smrtí a to se ještě stihli znovu pohádat. Když vyšlo najevo, že podle Janiny závěti nemá nárok na polovinu majetku a vše má dostat jeho bratr, vytáhl do boje.
„Mně to vůči němu také přišlo nespravedlivé, ale máma si to tak přála, tak to respektuji,“ říká jeho mladší bratr.
V rodině se rozběhl spor, do všeho se vložili advokáti. Ukázalo se, že není až tak automatické, že Janino rozhodnutí bude respektováno. Janini sousedé dostali předvolání, že mají u soudu svědčit, zda se o ni starší syn opravdu nestaral, jak se k ní choval syn mladší. Byli předvoláni i Janini bývalí kolegové z práce, kamarádky. Všem to bylo značně nepříjemné.
Jak to tedy funguje? Co by měl člověk udělat, když chce příbuzné ušetřit soudních tahanic, a přesto trvá na tom, že jim nezůstane jeho majetek stejným dílem? Existují nějaké zákonem dané důvody, kdy je tak možné učinit, a naopak jsou nějaké situace, kdy se ukáže, že něco k vydědění nestačí?
„Podle zákona náleží dětem a nedědí–li, pak jejich potomkům, jako tzv. nepominutelným dědicům povinný díl, a to tři čtvrtiny zákonného dědického podílu u nezletilých a čtvrtina zákonného dědického podílu u zletilých osob. Zůstavitel může nepominutelného dědice vydědit, pokud mu neposkytl pomoc v nouzi, neprojevuje o něj opravdový zájem, byl odsouzený za čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo vede trvale nezřízený život. Důvod je vhodné v závěti konkrétně uvést,“ vysvětluje advokátka Simona Rašková z advokátní kanceláře Müller-Skalický.
Ovšem pozor, člověk, který se k něčemu takovému rozhodne, musí počítat s tím, že pokud se vyděděný potomek nedožije smrti toho, kdo ho vydědil, jeho potomci mají právo dědit. Zjednodušeně řečeno, pokud někdo chce, aby na jeho majetek měla nárok třeba jen jedna část rodiny, musí přesně do závěti uvést, že z dědického práva jsou vyloučeni i potomci toho, kdo byl vyděděn. „Omezit dědické právo lze také v tzv. dědické smlouvě, uzavřené za účasti zůstavitele a dědiců ještě za života, ovšem v ní nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Dědické smlouvy jsou navíc poněkud nákladné, neboť v závislosti na hodnotě majetku je účtována i výše poplatku za notáře, který jediný je oprávněn ji sepsat,“ upozorňuje Simona Rašková.
Jedná se tedy o velice složité i nákladné situace, které by si měl každý pořádně promyslet. Rozhodně by si nikdo neměl myslet, že stačí někde v šuplíku uložit papír, na kterém je napsáno, že dům připadne Lojzíkovi a ne Marušce, protože Maruška více zlobila.
Případy, kdy se kolem dědictví vedou spory, jsou nyní časté, protože rodiny už nemají stejný model jako mívaly. Lidé se rozvádějí, znovu žení a vdávají, vychovávají často potomky předešlých partnerů svých současných protějšků. Navíc mnozí lidé mají své děti a vnuky v zahraničí, takže se s nimi vídají minimálně. A je tu problém. Když má člověk dvě vnučky a rozhodne se, že dům po něm zůstane jen té jedné, která ho navštěvovala, protože žije v Česku, nemusí uspět, pokud ta druhá toto rozhodnutí zpochybní. Ona za to přece nemůže, že jí rodiče připravili život v zahraničí, neměla možnost prarodiče navštěvovat tak často jako vnučka první. Takové případy se už objevily u soudů a dopadlo to i tak, že soudy nárok vyděděné vnučky žijící v cizině uznaly a polovina majetku jí musela být dána.
Zkrátka, vydědění musí mít závažné důvody a ty musí být prokázány. Na to by se měl připravit každý, kdo o takovém kroku uvažuje. Nejde jen o to, že takové rozhodnutí přináší stres, hádky, bolest a mnohdy na celý život rozvrácené rodinné vztahy. Přináší také soudní tahanice, výdaje za advokáty. Jde totiž o závažný právní krok. Tak proto je třeba se na něj dobře připravit a co nejvíce si o něm zjistit. A počítat s tím, že příjemné to nebude. O čemž ví hodně jedna ostravská rodina, která nedávno prošla touto anabází.
Stanislav, její nejstarší člen, býval celý život poněkud bohémsky založen. Třikrát se oženil, třikrát rozvedl, měl pět dětí a všechny říkaly, že jako táta nestál za nic a vše, co vydělal, propil. Po jeho nedávné smrti se ukázalo, že vlastní pěknou chatu v Beskydech. A také, že po sobě zanechal závěť, ve které chatu odkazuje jednomu ze svých sedmi vnuků. Paradoxně tomu, kterého nikdy neviděl. Zdůvodnil to tím, že mu žádné z jeho dětí a ostatních vnoučat není sympatické, ale protože se s tím klukem nikdy nesetkal, doufá, že bude lepší než ti ostatní. Dvacetiletý vnuk, který žije na Slovensku a ani nevěděl o tom, že má kdesi na severu Moravy dědu, se tak měl stát majitelem pěkné chaty. Mladík byl nadšený. Ostatní rodinní příslušníci závěť zpochybnili a nyní se rozhodují, zda ji dát k soudu. Advokáti jim říkali, že mají slušnou šanci na úspěch, protože rozhodně nelze uvést jako důvod k vydědění to, že někdo někomu není sympatický. Vše se zřejmě vyřeší tím, že dotyčný dědic se chaty vzdá a společně ji prodají a peníze se rozdělí.
„Ve výsledku nebudeme mít všichni nic. Takhle by po dědovi něco zůstalo. Moc rád bych tu chatu zachoval, zvelebil. Je z ní cítit, že děda byl zajímavý a výjimečný, je tam spousta jeho obrazů, básniček, různých zápisků. Jenže bych se cítil hloupě, kdybych bojoval proti celé rodině, i když je neznám a jako rodina mi nepřipadají. Myslím, že děda by měl ze mě větší radost, kdybych se zachoval velkoryse a ustoupil,“ vypráví mladík, kterého si Stanislav vybral jako dědice a zřejmě nakonec dědicem nebude.