Už jako dítě jsem spala velmi ráda a hodně. Nebyl problém mě ukládat do postele, což rodiče vítali a mohli se také věnovat něčemu jinému než svému, velmi živému, dítěti. Láska ke spaní mě neopouštěla, ale neměla jsem možnost už se jí věnovat dále. Rodiče mě totiž začali odkládat do jeslí, později do školky a ještě později do školy.. Vstávat jsem tedy musela hodně brzy, což se neobešlo bez mého nespokojeného řevu. S řevem mě dovlékali do jeslí i do školky, což nebylo pro personál vůbec příjemné.
Když jsem začala chodit do školy, tak už jsem si na to ranní mučení zvykla. První hodiny jsem ale proklimbala a učení mi mohlo být ukradené. Jak jsem rostla, moje potřeba spánku už nebyla tak veliká. Začala jsem se totiž bát, abych neprospala nějakou zajímavost. Života jsem si užívala plnými doušky a měla strach, abych všechno stíhala. Spánek tak šel do,úplného pozadí.
Znovu se ale našel v době, kdy jsem se vdala a porodila svoje děti. Měla jsem zase velkou potřebu spánku, ale žádný nárok na něj. Život se totiž začínal velmi opakovat. Vstávala jsem hodně brzy a opět vodila uřvané děti do jeslí a do školky. Ani v neděli jsem si nemohla přispat, protože děti, i když vstávat nemusely, vstávaly překvapivě brzy a dožadovaly se pozornosti.
No, a tak život plynul a spánku se mi stále nedostávalo. V práci jsem musela už být v šest hodin třicet minut a ošidit to nešlo, protože jsem byla učitelkou mateřské školy a děti jsem před školkou stát nemohla nechat.
Čas začínal utíkat velmi rychle a já se začala těšit na důchod, protože nebudu muset vstávat a vyspím se do sytosti.
Jo, člověk míní a život mění. Žádná radost ze spánku se nedostavila a já už se dostávám do současnosti. S kamarádkou se o spaní bavíme, ale nadšené nejsme. Včera mi vyprávěla jak se chystá ke spánku. Po umytí a navlečení noční košile začne odkládat na noční stolek potřeby , které jí pomáhají řešit běžný život. Odloží brýle, naslouchátko, dá zuby do skleničky a čeká na spánek. Spánek nepřichází, ale přicházejí nepříjemné myšlenky a začnou se ji v hlavě honit. Aby je zahnala, tak vstane, otevře si okno a dívá se ven. Nic bez brýlí sice nevidí, ale začne jí být zima. Vleze opět do postele, zahřeje se, ale spánek nikde. Nakonec ji nezbyde než si vzít prášek na spaní, který jí spát pomůže. Ráno vstává unavená a nespokojená.
Já sice žádné pomůcky na noční stolek neodkládám, protože zatím nemám tu potřebu. Vyměněné klouby odkládat nemusím. Lehnu si tedy do postele a čekám. Nejdříve se snažím odrušit zvonění v uších, vypouštím z hlavy ošklivé myšlenky a po několika převalováních, kdy se snažím dát tělo do správné polohy, usínám. Najednou se vyděsím, protože slyším pískání. Po probuzení a velkém pátrání zjistím, že mi píská v nose a nevím, proč. Po vyjasnění znovu usínám. Ale opět mě probudí nějaké sípání. Průdušky se ozývají a s každým nadechnutím vydávají nepříjemné zvuky. Opět se mi podaří usnout, ale přijdou zvuky úplně strašidelné. Mám dojem, že je ze mne břichomluvec. Břicho si totiž začíná žít samostatným životem. Šplouchá v něm, mručí, kručí a vydává tak neskutečné zvuky, až je to k neuvěření. Když si tedy po zjištění co se děje, opět lehnu, zjistím, že mě bolí koleno, kyčel, palce na rukou, lokty a ramena. Nevím vůbec, jak si mám lehnout. Takto se tedy zmítám až do té doby, než mě přijde dostat z postele pejsek.
Olizuje mi obličej a pacičkami se snaží ze mne stáhnout peřinu. Má totiž chudák potřebu se venku vykakat a vyčůrat. Celá zmlácená vstávám a vypotácím se s ním na ulici. Obcházím blok a přemýšlím, na co jsem se tolik do důchodu těšila.
PS.- Ale jinak dobrý, ještě žiju a každý den za to děkuji. A spánek? Přijde den, kdy usnu navěky a bude mě to hodně mrzet.