Otázkou je, co je pro zdraví a psychickou pohodu prospěšnější. Zda neustálé a časté změny nebo poklidný stereotypní život plynoucí v přesně stanovených mantinelech. Mnoho lidí, kteří žili v klidu a bez kotrmelců, však jednou začne bilancovat. Protože cítí, že po nějaké té změně touží, že by jim prospěla. Je jedno, jestli ten čas přijde ve čtyřiceti nebo v sedmdesáti. Je jedno, zda se projeví tím, že se člověk zamiluje do sousedky, změní práci nebo se odstěhuje na chatu a začne tam pěstovat byliny či zahájí studium univerzity třetího věku. Jen prostě cítí, že potřebuje změnu.
„Jeden z mýtů o stáří je, že lidé vyššího věku jsou nepružní, rigidní. Že mají odpor ke všemu novému, například ke stěhování. Je však mnoho případů, kdy se lidé rozhodli ve vyšším věku dobrovolně změnit způsob i místo bydlení, kdy začali studovat, rozvíjet nové koníčky,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová.
Takto si nedávno povídaly dvě sousedky ve věku kolem sedmdesátky.
„Já jsem si uvědomila, že jsem nikdy v životě nebyla u moře. Nikdy jsem po tom netoužila, ale teď si říkám, jestli to nebyla chyba, že jsem moře nikdy neviděla.“
„A proč jsi nikdy nikam nejela?“
„Však víš, jak bylo. Manžel na cestování nebyl. Navíc dříve nebylo jednoduché dostat se k moři. Manžel měl v práci pořád nějaké potíže, nebyl typ, který by někomu lezl do zadku jen proto, aby dostal zájezd do Bulharska. Já se celý život starala o to, aby děti měly všechno. A pak jsem tu měla vnuky, vždyť pamatuješ, já vlastně Helenku i Honzíka vychovala.“
„Tak si zajeď k moři teď.“
„Jak? Sama? Neumím jazyky? Vůbec nevím, co bych tam dělala. Já ani nevím, jak se kupuje taková cesta k moři. A kde bych na to vzala? Ale řeknu ti, že čím jsem starší, tím více přemýšlím nad tím, jak rychle život utekl a říkám si, že jsem ho asi měla více prožít. Myslím zkusit dělat více věcí, více vidět. Ne jen pořád vařit a utírat dětem zadky.“
„Taky si to říkám. Mě štve, že jsem strávila život v jedné práci. V kanceláři s protivnými ženskými a protivnými šéfy. Po roce 1989 mi manžel říkal, ať začnu dělat sama na sebe, že se jako účetní sama uživím. Já se bála. Bála jsem se v životě něco změnit. Byla to chyba. Vím, že mnohem méně schopné kolegyně vybudovaly firmy, a že bych to dokázala taky. Jenže já raději hnila v teplíčku, v klidu.“
S vyšším věkem určité bilancování souvisí, takže je pochopitelné, že lidé rozvíjejí úvahy začínající slovem „kdyby“. Část lidí to odsuzuje. Říkají, že se tito rozebírači minulosti mnohdy zbytečně trápí, protože přemýšlejí nad něčím, co už nemohou změnit. Další část lidí naopak bere vyšší věk jako ideální čas k tomu, aby udělali to, co dosud nestihli. Třeba právě jeli k moři, pokud tam dosud nebyli. Nebo se naplno začali věnovat koníčku, který jim vždy připadal zajímavý, ale neměli na něj čas.
„Máma se po sedmdesátce přihlásila do kurzu malování. A my zíráme. Ona kreslí nádherně a my to o ní celý život nevěděli. Pořád se jí ptáme, proč se tomu nevěnovala. Ona krčí rameny a říká, že nebyl čas. Celá rodina teď žadoní, aby každému něco namalovala, abychom měli památku. Úplně ožila. Chodí do přírody, maluje si třeba celé dopoledne v parku, v lese,“ vypráví o své mamince jednapadesátiletá Michaela z Prahy.
„Lidé se mnohdy doslova rozzáří, když zjistí, co vše dokážou. Vidíme to v našem Centru celoživotního vzdělávání, kde mají lidé možnost vybrat si z různých kurzů. Mnozí si zkusí něco, co nikdy v životě nedělali, objeví své schopnosti a výrazně jim stoupne sebevědomí,“ říká Dana Steinová, která se zabývá trénováním paměti a často pracuje se seniory.
Pokud někdo v nějaké životní fázi začne mít pocit, že něco nestihl, neudělal, případně dosud žil zcela nudně, je dobré se do nějaké změny pustit. Ovšem pomalu, promyšleně a s plným vědomím následků, které taková změna může způsobit. Jestliže muž třicet let cítí, že jeho manželství nefunguje a posledních pět let se dostal do fáze, kdy se se ženou už jen hádá, není nic špatného na tom, když se rozhodne poslední část svého života prožít sám nebo s někým jiným po boku. Musí se však připravit na spoustu nepříjemností, nepochopení okolí, ale může se stát, že té změny nikdy nebude litovat. Nebo se může po třiceti letech manželství bláznivě zamilovat, rozvést a pak si za pár let uvědomit, že to byla nejhorší změna jeho života. A do jeho konce litovat.
Jenže to je život. Kdo se nikdy k žádné změně neodhodlal, může mít pak v opravdu vysokém věku pocit, že mohl život prožít tak nějak více, naplno. Takže na velké radikální změny, které ovlivní i život našich blízkých, pozor a opatrně s nimi. Ale pokud jde o koníčky, cestování nebo třeba změnu bydlení, není třeba se jich bát. Právě ony totiž většinou dokážou život ve vyšším věku zpříjemnit. Vedou k tomu, že člověk nebude mít nikdy pocit, že něco nevyzkoušel, že něco zanedbal.