Jsem ráda, že žiji v místě, nacházejícím se v mírném pásmu, kde se zatím, skoro pravidelně, střídá čtvero ročních období. Bohužel, díky tomu, jak člověk v posledních sto letech soustavně ničí životní prostředí a přírodu, stane se tato pravidelnost v blízké době už jen minulostí. Bude to asi tak, že mírná zima přejde hned do teplot ohlašujících léto, později do letních teplot, které připomínají už tropy, a konec léta se protáhne do října nebo možná do poloviny listopadu a pak zase přijde zima, která už v březnu bude mít teploty okolo 15. Mrazy u nás bývají za poslední dobu tak nad ránem okolo 10 stupňů a to jen pár dní, jinak je zima, tak 2-5 mínus. Když napadne 10 – 20 cm sněhu, tak ten vydrží, když hodně, tak týden a poté mrzne na sucho. Pokud jde o léto, tak v nížinách bývá poslední roky dosti horké a hlavně suché. Citelně chybí voda. Sluneční paprsky spalují trávu, i některé jehličnany nevydržely, nedalo se zalívat, chyběla voda. I když my jsme zásobeni sudy a 4 velkými nádržemi, ale co naplat, když shora nepošlou vodu, dole není co chytat. No, co si člověk nadrobil, to si nyní odnese s plnou parádou.
V produktivním věku a ještě vcelku zdrávi jsme se rozhodli koupit chalupu a víkendy a dovolené a všechna volna trávit v nějakém venkovském prostředí, kde jsou nablízku lesy, rybník, kde bude zahrada, příjemné posezení. Ve skrytu duše jsem se těšila, že si zde založím zahradu, o které jsem od mládí snila. Takový můj splněný sen. Nadšení a elán byly úměrné věku a možnostem. Dům přestavěla firma a na nás zbyly jen ty dodělávky. K domu je zahrada, která má 7000m2. Ano, je to tak, není to chyba. V době, kdy jsme ji kupovali, byli jejími vlastníky staří manželé, kteří už na moc věcí díky věku nestačili a navíc byli bezdětní, takže chyběla i pomoc rodiny. Na pozemku bylo hodně starých stromů, náletů, staré trávy. Vše se zvládlo, i když ne k dokonalosti. Dřeva bylo dosti na několik let topení, hodně nízko posečená tráva traktůrkem začala nabývat na síle a já začala plánovat, jak si zahradu založím. Tu je namístě poděkovat rodině a kamarádům, kteří dokázali ocenit, co jsem pro ně kdy udělala, a tak mi to chtěli právě prací nějak vrátit. Nechtěla jsem žádného zahradního architekta, ale chtěla jsem si ji založit podle svého. Myslím, že se mi to povedlo, i když, odborník by třeba kroutil hlavou.
Máme dvě sezení – jedno na večer – z něj je krásný pohled na pás Železných hor, kde se na úpatí rozsvěcují z večera vesničky, občas je vidět, jak přistávají na letišní plochu u Chotusic Gripeny, Filipovský zámeček svojí bělostí svítí do dáli a věž na čáslavském kostele varovně hlásí, pozor letci, tady jsem já v celé své kráse. Je to úžasné, grilované masíčko, chlazené vínečko a tento výhled. Za tu soustavnou práci po několik let stojí tento úžasný výhled. Navíc, protože jsem sezení upravila se synem z polorozbořené stodoly, říkáme mu zřícenina. Našima rukama prošly tuny kamene, protože vnitřek a po obvodě zříceniny jsou vytvořené a osázené jakési záhony. Další sezení mám u vzrostlých jehličnanů, kde rozevřu slunečník a mohu během dne relaxovat. Výhled z tohoto místa je nasměrován na další část Železných hor, a to od Lichnice směrem přes Třemošnici a dále na východ. Občas posedím na lavičce pod krásným jilmem Geisha, který se rozrostl jako deštník a je pod ním krásné posezezení, které milují i vnoučata, blízko od něj mají skluzavku a houpačku, které jsou přírodní a dílem hodného dědečka. Ještě jedno posezení musím zmínit, a to jsme nazvali vyhlídkou a je z něj za dobrého počasí vidět Sněžka, Studniční hora a masiv Krkonoš, které máte jako na dlani. A věřte, jak říkám, je to pohled pro Bohy.
I když někdy dost nadávám na práci, ale je to jediný můj pohyb, který potřebuji ke zdraví, ale zatím bych neměnila. Nevím sice, jak dlouho tu budeme moci být, a to z důvodu věku a zdraví. Žijeme tu totiž zatím natrvalo. Nejhorší jsou zde zimy, nedá se tu někam jít. Ves není průjezdná, takže je tu sice klid, ale na konci každé místní silničky je les, lesík, pole nebo louka. Zkrátka Bohem zapomenutá víska, kde snad i lišky dávají dobrou noc. Za kulturou se musí do Kutné Hory nebo do Čáslavi. Od jara do podzimu to je ale pohoda, síla přírody na naší zahradě je neuvěřitelná a vidět a cítit je na každém kroku.
Netoužíme s manželem po exotických dovolených, pro nás má exotika zcela jinou podobu – opečené buřty či grilované masíčko, otevřená, vychlazená láhev Rulandského šedého v letním podvečeru, kdy už slunce zapadá za obzor, Železné hory tmavnou a nebe otevřelo svoji báň, na kterou se vyhoupl měsíc a první hvězdy. Na úpatí hor se začínají rozsvěcovat ve vesničkách první domky, bílý Filipovský zámeček září do dáli jako maják a i věž v Čáslavi dává o sobě vědět svým varovným červeným světlem. Kolem hlavy přeletí chroust, netopýr a občas nad hlavou i velký kovový pták zvaný Grippen. Když poslední ptáček zapípá a krajina nezvykle ztichne – kraj zahalí nádherná letní noc, kterou se nese jen houkání sovy. Nemusíme se bát, že se v naší blízkosti pohnou zemské desky a moře vyvolá tsunami, což bude to poslední, co na tomto světě uvidíme. Občas se ale i já musím štípnout, abych zjistila, zda jsem ještě na zemi, nebo už tam nahoře, jakou nepopsatelnou sílu má tento okamžik.
To, že tu s manželem můžeme být, je i z části díky těm nahoře, kteří nad námi bdí, a proto se sluší jim poděkovat, aby nám zachovali přízeň a ještě nějakou dobu nás tu ve zdraví a uprostřed přírody ponechali...
Pro dokreslení pár fotografií, jejichž autorem je můj manžel. Vždy je uveden starý pohled a hned nový (doufám, že se pořadí nezvrtne).
I takto se dá splnit sen a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i sny se dají žít...