Hrátky s češtinou - 1. Divnopis český nás baví
FOTO: obec Brloh

Hrátky s češtinou - 1. Divnopis český nás baví

14. 5. 2019

Žil byl jeden medvěd, který si zamiloval překrásnou jihočeskou krajinu pod Kletí a časem se spřátelil i s lidmi ze samot v přírodě roztroušených, kteří ji milovali stejně. Mezi ně tradičně také patřili páni z Rožmberka. Bylo to koncem XII.století když jeden z pěti bratrů tohoto mocného rodu se ujal panství v Českém Krumlově. Medvěda si také oblíbil a brzy se spřátelili natolik, že ho často zval k sobě na zámek, (či vlastně tehdy ještě hrad), anebo jej na oplátku navštěvoval v jeho brlohu. Někdy v něm dokonce přespával v jeho útulném pokojíku pro hosty - viz následující obrázek

.
Ilustrační foto. Autor: Tomáš Novotný, písemný souhlas.
Zdroj: http://www.pohodar.com/ 

Méďa ho také naučil objímat stromy - to pro případ, že by v politice neuspěl, což se snadno mohlo stát, neboť jeho rod silně konkuroval královské moci v českých zemích. Protože tento vladař velmi dobře vycházel i se svými poddanými ze samot, dostal jednoho dne nápad, že by bylo šikovné, kdyby se občas mohli scházet v nějaké hospůdce, do které by to neměli daleko. A tam by si mohli pěkně, i s méďou, poklábosit o novinkách v přírodě Blanského lesa. Tento šlechtic byl opravdu šlechetný, neměl od slov daleko k činu, a tak to dotáhl do konce. Aby se hospůdka uživila, musí mít své zákazníky a měla by tedy okolo ní vzniknout vesnice. Inu, nelenil a vypsal náborový příspěvek pro lidi, kteří by se zde usadili a pracovali na jeho i vlastních polích. Vesničku pak nazval na věčnou památku jeho přátelství s medvědem "Brloh". A opravdu, přicházeli lidé dokonce až z Prahy a všichni společně se pak rozhodli pro krásný znak obce, na kterém jsou kromě medvěda i rožmberské pětilisté růže.

Uplynulo pár století a situace se znenadání téměř opakovala. Mladý stavař Libor, původně také z Prahy, se přistěhoval do Českého Krumlova na podobný nábor jako za Rožmberků. Jakési stavební družstvo totiž shánělo právě stavaře pro práce na na stavbách v pohraničí a v rámci tohoto náboru jim dokonce přidělovalo byty. Sice v paneláku, které půvabem zrovna neoplývaly, ale Libor si věděl rady. Pročesával krajinu Blanského lesa na svém mopedu značky Pionýr a jednoho dne nedaleko obce Brloh v romantickém údolí s potůčkem lemovaným vrbičkami objevil zříceninu, která byla zjevně opuštěná. A osud mu přál. Podařilo se mu ji koupit. Práce se nezalekl. A tak se stalo, že se do zrenovované chalupy mohl po odchodu do důchodu nastěhovat a žije zde dodnes. Jen je mu divné, že domorodci neradi slyší, že žijí v Brlohu, hned každého opravují na "v Brloze". (Dle pravidel českého pravopisu je možné obojí). Takže Libor naopak opravuje lidi opačně - s odvoláním na medvěda ve znaku obce. Dokonce nastala situace, že pár virtuálních kamarádek z portálu i60 mu začalo říkat "Brumíku".


Ilustrační obr. z archivu autora: Rodinné sídlo šlechtického rodu Brumíka I. z Brlohu před rekonstrukcí

Takže, přátelé, tím se dostávám k vlastnímu tématu svých dnešních úvah. Byl jsem nadšený, když jsem v r.2015 objevil tento portál a na něm prima lidičky, kteří publikují své zajímavé články a fotografie. A tak se stalo, že jsem asi před rokem narazil na obrázky Aleny Tollarové, která má také slabost pro humorné české názvy vesniček a shromáždila řadu ukázek ve svých dvou galeriích pod názvem "Obcologie". Ovšem co mne zaujalo nejvíce, byla citlivá slova, nevím jestli původní či od jiné poetické duše převzatá, kterými tuto svoji slabůstku pro zdánlivě obyčejné silniční cedule uvedla. Tak moc se mi zalíbila, že vám je teď, s jejím souhlasem, budu citovat:

"Uprostřed Evropy, obklopená hradbou hraničních hor a hvozdů, leží nevelké zemička. Její lid do ní v dávnověku přivedl praotec Čech. Mezi sebou se tento lid dorozumívá řečí libozvučnou,dílem znějící jako vánek či zručení potůčků a řek, dílem drsnou, znějící jako hromy a vichřice nebo údery kováře do kovadliny. Po staletí se usazoval a zakládal svá sídla na březích řek a říček, uprostřed luhů a borů a v jejich názvosloví nešetřil fantazií".

Ano, za každým místním názvem se skrývá nějaký místní příběh. V závěru autorka vyzývá čtenáře aby zapojil svoji fantazii a ten příběh si odvyprávěl po svém, neboť variant může být více. Nuže, já se o to dnes pokouším a bude mi velkým potěšením, když mě alespoň krátce poopravíte anebo dokonce přidáte vlastní příběh v samostatném článku. Mohl by vycházet i z jiného názvu nějaké obce, města či městské čtvrti, který vám utkvěl v paměti. Pokud vás nebudu nudit, rád bych ještě příště pokračoval dalšími ukázkami, které zaujaly mne. Samotný název "Divnopis", který jsem v nadpisu článku použil, není původní. Vyšly pod ním dvě knížky, obě jsem si už objednal a ještě se vám o nich podrobněji zmíním, budete-li o to stát. Dnes však vyrazíme jen po stopách naší veselé virtuální přítelkyně Aleny Tollarové. Všechny další ilustrační obrázky jsou tedy s jejím souhlasem převzaty z výše uvedených galerií, takže to ji nebudu u jednotlivých obrázků uvádět.
A vyrážíme ...


Že by nás, Brložáky, někdo napodoboval? Ale kdepak. V tomto případě se jednalo o přezdívku jedné dámy, starostovy manželky, která v obci dominovala. Byla od rány a svým vzhledem medvědici připomínala. Přezdívka jí vůbec nevadila, naopak se jí líbila. A tak samotný starosta, který byl pod pantoflem, si nechal odhlasovat přejmenování vesnice z původního hloupého názvu "Kvílice". Domorodí občané to uvítali. No, řekněte sami, po zhlédnutí této cedule si zajisté řeknete, co tam asi žilo za podivné kvílející lidi.




Další název vůbec není jednoznačný. Co si představíte pod slovem "pelech"? Patrně opět něco podobného slovu "brloh". Ovšem ta naše čeština má v zásobě také zajímavé sloveso "pelešit se" a já zde cítím v podtextu jakýsi nechvalný význam, pokud je řeč o ženě. Proto bych tuto obec raději pojmenoval "Pelíšky", vždyť téměř každý chová nějaké domácí mazlíčky, kteří mají své pelíšky.




Mé srdce ovšem zaplesalo, když jsem narazil na něco, o čem jsem se domníval, že existuje jen ve veselých knížkách - totiž na Kocourkov.

Tak tady si opravdu nemohu nic vymýšlet, protože to již dokonale udělal Ondřej Sekora v mé zamilované knize "Kronika města Kocourkova", kde si mj. také nádherně pohrál s češtinou, a to s humorem, který je mi blízký. No, pohleďte, ocituji vám jeho hrátky s českými příjmeními:
Starosta je nejvyšším představitelem města a je úředně nařízeno ho oslovovat "Vaše Moudrosti", takže jeho jméno neznám. Ale jinak je tomu u "Městské rady", ve které se vystřídali např.: Břichopásek, Držmsmíšek, Halabala, Hromdotoho, Játakyrád, Játovím, Myšišlápek, Nebojsa, Nesmějtesemně, Nicnemám, Semtele, Špindíra a Zimotřas. No uznejte, přátelé, že to nemá chybu. Ovšem naopak já často opakuji stále stejnou chybu - když se rozjedu, tak nevím kdy přestat a čtenáře to odrazuje. Pro dnes se tedy rozloučím velkým poděkováním veselé dámě na obrázku posledním. A to za inspiraci k mému blbnutí si.




Ještě bych měl pro úplnost připojit jednu poznámku. Původní námět veškerého povídání o Kocourkově pocházel z pera Adolfa Weniga v jeho knize "Kocourkov - z historie staroslavného města" z r.1926, který byl také zfilmován. Upoutávku na tento starý český film nabízí i YouTube zde:

 

 

Hrátky s češtinou
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.