Říká se, že všechno souvisí se vším, a já dodávám, že nic s ničím. To platí i pro síť barevných turistických cest, kterými je protkáno České středohoří. Prošli jste se se mnou už několikrát Zlatou stezkou zemí hradů a dneska si ukrojíme pěkný kus ze stezky. A přesto nás žádný hrad nečeká. Inu, svět je plný překvapení. Co nás ale čeká a nemine, to je start pouhých 6 km od Litoměřic, a sice v Hlinné. Odtud jsme už zabrousili na Kamýk, Plešivec a Kalvárii (Kamýk, Plešivec a tři kříže, aneb proč má Plešivec pleš ). Pravda, tam hrad je, my se však dneska vydáme úplně na druhou stranu.
Od autobusové zastávky v Hlinné se vydáme po žlutozeleném značení Naučnou stezkou Hlinná-Kamýk. Naším cílem je Přírodní rezervace Holý vrch u Hlinné s výskytem konikleců. Kopec však na mapě hledejte pod názvem Lysá hora. Nejsem na světě proto, abych všemu rozuměla, tak se tomu nedivím a kráčím jarní přírodou. Co vám mám povídat, vrch je opravdu holý, lysý. Přede mnou se tyčí vrcholová skaliska, hledím docela ohromeně a přemýšlím, jak se dostat dál, kudy je obejít. Cesta zprava se mi moc nezdá, tak se dávám vlevo. Je tam vyšlapaná cestička. Po čase jsem pochopila, že tamtudy asi chodí jen zajíci, ale vracet se mi už nechtělo. Sehnutá chytám batůžkem za větvičky a spílám si, co že to zase vyvádím, až jsem z křovisek vyšla na louce. Mohla jsem klidně jít po ní, ale jednak bych to musela vědět a jednak by to zase nebylo tak dobrodružné, že. Odhaduji, kde jsem a jdu dál. Když už jsem přesvědčená, že jsem zase ztracená, objevuji tabuli Přírodní rezervace. Koniklece jsou v tuto dobu už odkvetlé a vidím, že tu zbylo jen pár kousků, pečlivě označených strážci rezervace. A k mému údivu jsem zjistila, že jsem celý holý i lysý vrch obešla kolem dokola. Kochám se výhledy z vrcholových skalisek a pokud se nechci vracet stejnou cestou, musím sejít tou, kterou se mi nahoru původně nechtělo. Zvláštní je, že teď v euforii se mi zdá docela snadná.
Vracím se zpátky do Hlinné a kolem impozantní památné lípy pokračuji na další zajímavý vrch - Hradiště. Z jeho hrany jsou dobře vidět Litoměřice. Tam bude dnešní putování končit, mezi tím však čeká ještě Mentaurov, Skalice a Bílá stráň.
Dobře značená žlutá značka vede stále tichounkým a měkkým lesem, až se mezi stromy objeví střechy chatek a přes plot na mě hledí houf dětí. Dnes tu je skautské středisko, ale před lety tu byly moje děti na ozdravném táboře. V podstatě jsem jen přešla silnici a znovu mizím v zeleném ráji. Na rozcestí přestupuji na červenou a záhy se objevuje Skalice. Skalice je obec pod Dlouhým vrchem a sama o sobě je východiskem pro další vycházku, však já se tam vrátím. Někdy jindy. Dneska mám před sebou Bílou stráň, známou přírodní rezervaci u Litoměřic. Její název je vskutku příhodný, protože svítí do dálky bílým opukovým podložím, na němž se daří teplomilným rostlinám, najmě několika druhům vstavačovitých - českých orchidejí. Zatím jsem tu však našla jen vstavače nachové. Budu sem muset ještě jednou. Stráň je hodně strmá a pohyb po ní není úplně snadný, dobré boty jsou žádoucí. Na tabuli se píše, že rezervace tu byla vyhlášena v roce 1954, to jsou věci - je tedy tak stará, ehm mladá jako já.
Dole pod strání teče Pokratický potok a ten už nás kolem rybníčka a mlýna zavede do Litoměřic. Dnešní putování končí u kapličky, kde je autobusová zastávka. V nohách máme asi deset kilometrů.
