Stále se mluví o tom, že žijeme ve zrychlené době, v permanentním stresu, že se nepřetržitě honíme za ziskem. Kritizujeme povrchnost, agresivitu, korupci a naše zdravotní problémy nazýváme civilizačními chorobami. Z nich se však můžeme zotavovat na luxusních klinikách a svobodně cestovat po celém světě. Pokud ovšem ten zisk napřed dohoníme…
Užíváme si výdobytky demokracie, ale zároveň odhalujeme její záludnosti a negace, kterých bohužel přibývá. A tak při té příležitosti často vzpomínáme, jak jsme žili tenkrát, před více než třiceti lety…
Proces tohoto vzpomínání nazýváme frekventovaným výrazem retro.
Spočívá v oživování historických skutečností, které byly kdysi součástí našeho života. Móda, nábytek, auta, literatura či hudba, kterou jsme poslouchali…
V těch vzpomínkách se obvykle neubráníme jisté nostalgii. A čím jsme starší, tím méně se jí bránit chceme. Proto vznikají v médiích pořady, v tisku rubriky a v obchodech nabídky, které se retro stylem zabývají. A my se přistihujeme, že je vyhledáváme, že se nám líbí, že prostě chceme vzpomínat. Samozřejmě záleží na tom, jestli jsou naše vzpomínky úsměvné, anebo mají trpkou příchuť, které se spíš chceme zbavit, než ji znovu cítit na jazyku…
Třeba takový devizový příslib. Ví dnes některé z našich vnoučat, co to pro nás bylo? Rifle výhradně v Tuzexu, fronty na maso, lančmít v plechovce, banány jen před Vánocemi, pravidlo řízků k nedělnímu obědu i na výlety do plechové krabice.… V nóbl restauraci jako vrchol snobství biftek se šunkou a vejcem, bohatě obložený sterilovaným hráškem a mrkvičkou. A pokud k tomu dokonce někde zněla z reproduktoru anglická písnička, tak snad Dean Reed, jediná americká hvězda, která přesídlila na Východ. Do NDR, k těm hodným Němcům, jak nám říkali ve škole. Znali jsme ho přece z jejich velkolepého sobotního pořadu Ein Kessel Buntes!
To všechno se dnes učí v hodinách dějepisu. Dočetla jsem se, že někteří moderní učitelé vysvětlují dětem pojem normalizace přes žánr, který je jim nejbližší, a sice přes tak zvanou popkulturu. Když jim například pustí klip Standy Hložka s Petrem Kotvaldem „Holky z naší školky“, tak se prý děti úžasně baví a zároveň jsou i zděšeny. A teprve přes povinnou analýzu klipu začne toto období děti konečně zajímat.
No, zajímat je možná silné slovo. Spíš bych to viděla na legálně povolenou možnost koukat do mobilu pod záminkou hledání historických dokumentů.
Ale připouštím, že se mohu mýlit…
Hezké vztahy i vzpomínky v běhu času vám přeje
HŠ
