Pominu–li oblast tak zvané vysoké gastronomie, jejíž příkladem jsou maličká sousta na obrovských talířích s ohromujícím názvem za nekřesťanskou cenu, tak bez jakýchkoliv veřejných průzkumů vítězí u české populace (vedle svíčkové a řízků) fenomén jménem guláš.
V povědomí sice máme, že tento božský pokrm má svůj původ v maďarských pustách, ale troufám si tvrdit, že jeho originální přípravu příliš nectíme. A tak tedy stejně jako vyžadujeme čínu po česku a na špagety si občas místo suga z čerstvých rajčat kydneme kečup, existuje v českých rodinách i nepřeberné množství zaručeně nejlepších receptů na guláš. Dokonce i jako polévku – což vlastně původní guláš je – servírujeme obvykle hustou pikantní červenohnědou směs masa, brambor a klobásy, ve které stojí lžíce. Neříkám, že taková polévka zejména u mužské populace hravě nepřeválcuje brokolicový krém, ale s maďarským originálem má pramálo společného.
A to nemluvím o dalších příbuzných tohoto pokrmu, jako je paprikáš, perkelt nebo tokáň! Do jednoho se přidává kysaná smetana, do dalšího nakrájená cibulka a do tokáně kromě smetany ještě houby nebo fazole. Alespoň tak to popisuje v mé oblíbené zažloutlé kuchařce za původní cenu 29,- Kčs „Muž v zástěře“ Achille Gregor.
A že se všechny tyto maďarské pokrmy przní houskovým knedlíkem, za to mohou především restaurace, které by k nim jako přílohu měly nabízet výhradně tarhoňu. Naštěstí se už tato drobná chutná těstovina dá koupit v každém supermarketu.
Kdysi jsme na jednom novinářském setkání v půvabném zámeckém hotelu Szidónia v maďarské vísce Röjtökmúzsaj dostali klasický maďarský dezert. Ne, nebyl to Dobošův dort, ale buchtičky se šodó. A já si do té doby bláhově myslela, že buchtičky s krémem odnepaměti kralovaly školním jídelnám jako typicky české jídlo, oblíbené zejména u dětí.
Inu, je zřejmé, že Rakousko-uherská monarchie se v naší kuchyni rozhodně nezapře.
Tak dobrou chuť a hezké vztahy na Mácháči i u Balatonu vám přeje
HŠ
