Ponte Vecchio je vůbec nejstarší most, který přes florentskou řeku Arno vede. Stojí na místě, kudy v dobách antiky vedla sto třicet kilometrů dlouhá silnice Via Cassia, spojující Řím s vnitrozemím Toskánska.
Když florentský architekt di Fioravante v roce 1345 most dokončil, náš Karel IV. měl ještě celých dvanáct let času k položení základního kamene k mostu pražskému. Inu, Florencie byla skoro ve všem vždycky o pár let napřed.
Ponte Vecchio je stejně jako benátský Ponte Rialto nezaměnitelným symbolem města. Kupodivu, jako jediný z florentských mostů přežil řádění ustupujícího Wehrmachtu za druhé světové války. Údajně byl zachován na příkaz samotného Hitlera. No, říká se. Obytné, středověké domy, stojící po obou stranách řeky, však byly zcela zničeny.
Zvláštní ráz mostu dávají krámky, postavené po jeho obou stranách. Je jich kupodivu docela hodně. Třicet šest. Původně v krámcích sídlili řezníci, ale řeznická živnost nebyla nikdy příliš voňavá. Zvláště ve středověku. Nepomohla ani stavba spojovací chodby mezi Palazzo Pitti a Palazzo Vecchio, kterou přikázal Cosimo I. a která zajišťovala florentskému panstvu pohodlný průchod přes řeku z jednoho paláce do druhého za každého počasí. Zápach masných krámků ale pronikal nejen do Corridorio Vasariano, tedy do oné spojovací chodby, ale i do Paláce Pitti a tak koncem šestnáctého století toskánský velkovévoda Ferdinand I. Medicejský tuto živnost na mostě definitivně zakázal. Místo řezníků zabrali opuštěné krámy zlatníci a klenotníci a zůstali na něm dodnes.
Na rozdíl od benátského Ponte Rialto, jsem v mládí o tomto mostu nevěděl vůbec nic. Netušil jsem, že vůbec existuje. Moji hlavní informátoři o světě, Jules Verne, ani Karel May o něm nic nenapsali. Bohužel. A tak mi zůstal utajen. Až do té doby, kdy můj studentský zájem o antiku a její pozdější dítě – renesanci, obrátil mou pozornost do Itálie a zejména do kolébky renesance, do Florencie. Trvalo však hodně dlouho, několik desítek let, než jsem tuto mekku renesance mohl navštívit.
Od nahatého Michelangelova Davida na hlavním florentském náměstí Piazza della Signoria je to k řece Arno jen malý kousek. Cestou z náměstí jsme v neobyčejně živé ulici Santa Maria narazili na docela maličkou kafetérii a želatérii Sofia. Vitrína se zmrzlinou, dva stolky a jedna korpulentní slečna za pultem.
„Libero, per favore?“ říkám starší dámě u stolku. Víc jsem toho italsky nesvedl. Dáma zvedla oči od kávy a ukázala na dvě volná místa vedle sebe.
„Please,“ odpovídá anglicky.
Připadám si v tomto městě jak na koňských dostizích. Těmi koňmi jsme, jen pro informaci, já a moje žena. A bič poznání nás žene neustále dál a dál. Jeden den na Florencii je zoufale málo.
Když jsme ráno dorazili na Michelangelovu vyhlídku nad městem, lilo jak z konve. Teď je poledne, přeci jen se trochu vyčasilo a my místo pořádného oběda, na který není vůbec čas, popíjíme vynikající kapučíno, k tomu pohár čisté vody a studujeme malý marcopolovský průvodce městem. S přiměřenými informacemi o další trase, se vydáváme vstříc mostu Vecchio. Tedy mostu starému. Ostatní mosty, které staře jen vypadají, jsou jen pouhé rekonstrukce. Jak jsem už uvedl, byly zničeny Wehrmachtem při jeho ústupu. Tato informace mne ale docela překvapila. Důstojníci Wehrmachtu byli přeci většinou docela vzdělaní lidé. Poslouchali Wagnera a slzeli nad Goethem. A nemilosrdně vraždili, znásilňovali a ničili. Žádná válka nemá logiku. A neměla jí ani ta druhá. Světová. Opět ta stará známá přednost jakéhosi bláznivého dogmatu před rozumem. Válka dělá s lidmi divy. Dělá z nich nemyslící zvířata. A je úplně jedno, na jaké jsou válčící straně. Rozum zde nemá žádnou šanci. Dogma dostává do pohybu celé národy a taky, mimo jiné, bourá i mosty. Credo, quia absurdum.
Ale tenhle most tu pořád stojí. Navzdory všem válečným vřavám, navzdory všem vládcům, všem dynastiím, které se v tomto neskutečném městě vystřídaly.
Procházíme zlatnickými krámky, stejně tak, jak drtivá většina hustého davu turistů, jehož jsme jen docela maličkou součástí. Nejsme tu, abychom něco kupovali. Jen se díváme. A užíváme si něco, co se dá jen těžko definovat, popsat běžnými slovy. Ostatně, kdo chce, ať se tam jde podívat sám.
Na všech našich cestách si především uvědomuji, že estetické cítění je poplatné době svého vzniku. Středověký člověk by asi těžko vnímal strohé linie moderních staveb ze sklobetonu. Tyto moderní stavby však nejsou většinou objektem a cílem zájmu poznání chtivých turistů. Takoví turisté jsou tady. Na mostě Ponte Vecchio, na benátském Ponte Rialto, na skvostných stavbách starověku i středověku, ať už jsou kdekoli na světě. A bytostně vnímají všechny ty krásné stavby jako celek. Celek, který plní nejen funkce užitné, ale také estetické, a které jsou spolu v dokonalé jednotě.
Florencie sice tak daleko není. Ale člověk si může jen těžko říci, že se po nedělním obědě skákne z domova podívat, co je nového na Ponte Vecchio. A tak si most, navzdory časové tísni, patřičně užíváme.
Dlouho stojíme nad prostředním obloukem, kde je otevřená galerie s výhledem na město a na další mosty na řece. Možná až příliš dlouho. Jsou ale pohledy, které člověku utkví navždy v paměti a které stojí za to se u nich na chvíli zastavit. Pohled ze starého florentského mostu k nim určitě patří. Tady se čas pro nás na tu malou chvíli zastavil.
Od Ponte Vecchio se vracíme docela svižným tempem zpět na náměstí Signorie. Čtvrtá největší katedrála křesťanského světa, Santa Maria del Fiore, zabere určitě hodně času.
* * *
Ponte Sant´ Angelo
Ve výčtu notoricky známých světových mostů, nemůže určitě chybět jeden z pětadvaceti mostů římských. Tady je skutečně těžké ukázat jen na ten jediný. Některé z mostů se totiž dodnes zachovaly ještě z dob imperiálního Říma. A byly svědky jeho slábnoucí moci a nakonec i jeho pádu.
Ve zcela původním stavu zůstal Pons Fabricius z roku 62 před naším letopočtem, který spojuje východní břeh Tibery s ostrovem Tiburtina. Na něj navazující Pons Cestia byl později přestavěn. Ještě starší je Ponte Milvio, jinak most Milvijský, známý vítěznou bitvou Konstantina Velikého nad Maxentiem. Ten však v průběhu staletí doznal některých stavebních změn. Pokud tady zmiňuji mosty, zachované ještě z antických dob, nemohu vynechat ten most z nich nejkrásnější – Ponte Sant´Angelo. Most, po kterém, na rozdíl od některých těch již výše zmíněných, jsem mohl kráčet, osahat jeho drsnou, skoro dvoutisíciletou tvář, na chvíli se zastavit a prostudovat si řádně svého římského průvodce. A pak se už jen dívat.
Tady není možné, jako v případě benátského Rialta, nebo florentského Ponte Vecchio, napsat, že most Ponte Sant´Angelo je ikonickým symbolem Říma. Řím má takových symbolů desítky. Jen jejich pouhý výčet by zabral nejméně celou jednu stránku. Tohle povídání je však především o mostech. Tak nechme teď ostatní památky stranou. I když jsme hodně z nich na vlastní oči viděli, mohli si je i ohmatat a navěky uložit do svého vědomí. Jakékoli, byť podrobné líčení římské historie i nekonečné řady uměleckých památek, nemůže zdaleka postihnout všechny dojmy a emoce, které člověk během svého putování městem nastřádá. Jeden z mnoha velikánů světové literatury, Johann Wolfgang Goethe, píše ve svém italském cestopise:
„Jinde je třeba vyhledávat významné, zde jsme tím ubíjeni. Jsou tu doklady nádhery a ničení, z nichž obojí přesahuje naše pojmy. Muselo by se psát tisíce pery, co se tady má napsat jediným.“
Řím však nemá jen tuto turistickou výstavní tvář. Jako všechna současná velkoměsta, má i svou tvář odvrácenou. Bezdomovce, spící opilí na lavičkách zahrady Borghese, žebráky, nepřítomně hledící na davy turistů, nevšímavě proudících kolem nich a také jednu starou žebračku, která si na velice živém náměstí Piazza di Cancelleria před námi najednou ulevila přímo na chodníku. Trochu rozumu jí ale asi přeci jen zůstalo. Než si ulevila, tak si stáhla kalhoty. I ona si možná někdy v minulosti říkala tak, jako říkávali staří Římané, a to s hlavou hrdě vztyčenou – Civis Romanus sum. Jsem římský občan. Tato druhá tvář Říma určitě není tak atraktivní. Patří však také k životu velkého města.
Vraťme se však k mostům. Cestou z Villy Borghese, kde jsme ve dvaceti sálech paláce obdivovali nádhernou borgheskou uměleckou sbírku, krom jiných Berniniho, Caravaggia, Rafaela a Parmigianiho a řady dalších umělců, jsme se přes obrovské náměstí Piazza del Popolo dostali až na nábřeží Tibery. Naproti gigantické budově justičního paláce na náměstí Cavour je na rohu docela malá pizzerie a kavárnička s pár stolky venku na chodníku. Starší, černovlasá dáma s výraznou, nezaměnitelně jižanskou tváří, nám připravila skvělé kapučíno a dvě skrovné porce pizzy. Jen uměním a historií se člověk bohužel nenají. Když únava stoupá a změť všech dojmů, útočících na nebohého poutníka římskou historií už začíná zasahovat jeho fyzický fond a schopnosti jeho vnímání, je dobré si někam sednout a chvíli relaxovat. Ale ať se posadíte kamkoli, v jakékoli ulici, přes den, či v nastávající noci, bude to posezení vždy neobyčejně příjemné a bude jen podtrhovat vaše, mnohdy až nekritické nadšení nad tímto městem.
V poklidu popíjíme kapučíno a mezi stromy, vpravo od Justičního paláce, vidíme vykukovat kruhovou stavbu Andělského hradu. Andělský most je ještě skrytý za vysokým náspem, porostlým cypřiši. A dál pak, za Andělským hradem, po Mussoliniho Via del Conciliazone, je už papežský státeček. Vatikán.
Ponte Sant´Angelo, Andělský most, či starořímský Pons Aelius – most Hadriánův. Byl dokončen roku 134 našeho letopočtu právě za tohoto císaře. Hned potom nechal císař stavět své mauzoleum, dnešní Andělský hrad. Když vstoupíte z východního nábřeží Tibery na most, otevře se vám velkolepý pohled. Mezi řadami andělů po obou stranách mostu, vystupuje přímo proti jeho konci na nábřeží obrovská hmota andělské pevnosti. Na rozdíl od mostu Pons Fabricius, není tento, ještě antický most, úplně původní. Původní jsou jen jeho tři prostřední oblouky. Největší úpravy proběhly na mostě za papeže Klementa IX. Bernini tehdy most zesílil, nahradil původní plné postranní zdi balustrádou a osadil most deseti sochami andělů s pašijovými symboly. Trochu to nahrazuje křížovou cestu. Studiu soch věnujeme přeci jen trochu více času. Krom dvou soch famózního Berniniho, tzn. anděla, nesoucího ceduli s nápisem INRI a anděla, držícího v ruce Kristovu trnovou korunu, jsou ostatní sochaři pro mne zcela neznámá jména. Moje chyba.
Tento most nepůsobí sám o sobě tak zvláštním, umělecky podmanivým dojmem jako benátské Rialto, nebo florentský Ponte Vecchio. Je však třeba ho vnímat v souvislosti s jeho okolím. Jako jeden veliký a obdivuhodný architektonický celek. Kulisa Andělského hradu v jeho čele člověka podvědomě vrací do dob římského císařství a pohled z výšky jeho terasy na most a město před sebou bere až dech.
Po prohlídce pevnosti jsme už docela znavení vykročili zpět po andělském mostě směrem k náměstí umělců Piazza Navonna a fontáně Di Trevi. Když jsme se konečně pozdě v noci dostali do metra, otočil jsem se k ženě a pod vlivem ten den prožitých emocí jí říkám:
„Věčná škoda, že tu můžeme být jen týden. Tady bych dokázal i žít.“
„Tak to já zase ne,“ odpovídá mi. „Ale určitě se sem ještě vrátíme. Ve fontáně Di Trevi leží přeci náš padesáticent.
* * *
Přečtěte si také:
Mosty, které vypráví, část 1.
