Nepředpovídala jsem jim velkou budoucnost. Znajíc potřebu zničit a/nebo odcizit vše, co lze, jíž se vyznačuje část našich spoluobčanů, obávala jsem se, že brzy zaniknou. Mám velkou radost, že jsem se mýlila. Knihobudky tu jsou stále. Chodím vlastně jen ke dvěma. Ta menší je naproti našemu domu u parku, ta větší na frekventovaném místě u stanice tramvaje a metra na Palmovce. Další občas potkávám na svých toulkách Prahou. Jejich princip, tak krásně jednoduchý, mi vyhovuje. Několik dní poté, co jsem do budky vložila svoji knihu, se jdu podívat, jestli tam ještě je. A potěší mne, když ji nenajdu.
Nedávno jsem na Palmovce objevila dvě knížky povídek I. A. Bunina. Obě v sobě měly vlepen bílý lísteček s následujícím textem: „Projekt ,Kniha do vlaku´. Jsem kniha z kralupské městské knihovny a jsem ráda, že máš zájem si mě přečíst. Pokud se ti bude chtít, dej vědět, kam až jsem se podívala. Zprávičku můžeš poslat na e-mail: vedouci@knihovnakralupy.cz. Přeji hezké počteníčko.“ Knížky vyšly v letech 1988 a 1989. Přestože jsem si myslela, že projekt už nejspíš skončil, na uvedenou adresu jsem napsala. Sdělila jsem, že si knížky nechám a místo nich dám jiné. Ke svému velkému překvapení jsem vzápětí obdržela od paní vedoucí knihovny poděkování.
Z webové stránky wiki.knihovna.cz jsem se dozvěděla, že knihobudky vznikly v Praze v roce 2013 jako originální, neziskový projekt. Byl to moc hezký nápad prima lidí, kteří mají rádi knížky. Nové, i ty hodně osahané. Děkuji všem, kteří se do provozu knihobudek zapojují a kteří je využívají. Mé poděkování patří i těm, kteří knihy ve svém životě nepotřebují, a přesto neničí to, co druhým dělá radost.