Písecký kamenný most
Vodní toky byly odjakživa, a nejen ve velkých městech, ale i v městech menších, důležitým faktorem, vytvářejícím specifickou atmosféru. Jak by asi vypadala Paříž bez Seiny, Londýn bez Temže, Praha bez Vltavy, Florencie bez Arna, nebo Benátky bez svého kouzelného zálivu a hlavní páteře města Canale Grande. Tvář těchto měst by byla zcela jiná. Daleko chudší. Dalo by se pokračovat dalšími a dalšími jmény. Dalšími velkými světovými městy a řekami. Ale nejen těmi. Můžeme vzpomenout i naše mnohá, pěkná městečka, ležící na řekách. Nemohu si pomoci, ale z mnoha těchto českých měst, která jsem v životě prošel, alespoň pro mne, výrazně vystupuje z řady jihočeský Písek. Kouzelné městečko na řece Otavě.
Historické parkány, promenáda kolem Otavy s výhledem na písecký hrad, Šrámkův splav, stará elektrárna, rekonstruovaná Sladovna, malebný Portyč, Čertova stezka, vedoucí hlubokým údolím Otavy daleko za město, Písecké hory s lesním hřbitovem, Václavský jez. Písek je neobyčejně malebné město a také moje srdeční záležitost. Pokaždé, když jsem v Písku pracovně pobýval, jsem se navečer s fotoaparátem a stativem ponořil do ztichlých ulic a dokumentoval kouzelnou atmosféru, kterou večerní město přímo vyzařovalo. Moje fotografické a relaxační putování městem poté končilo vždy na jednom a tom samém místě. U sklínky frankovky na terase kavárničky poblíž starého mostu.
Jestli je na Písku právě něco zvláštního, až ikonického, tak je to ten nejznámější symbol města, starý, gotický most ze 13. století. To, že se mu ve středověku říkalo Jelení, je spíše historická anekdota. Po dokončení mostu bylo prý rozhodnuto, že se bude jmenovat po prvním, kdo po mostě přejde. A protože to měl být překvapivě jelen z blízkého lesa, most se pojmenoval po něm. No, třeba je to i pravda. Kdo ví. Dnes se oficiálně nazývá Kamenný most v Písku, ale místní mu jinak neřeknou, než starý most. Ostatně, ani já jsem ho nikdy jinak nenazval. Má už přeci svoje léta.
Sochařská výzdoba mostu doznala v průběhu času a četných povodní dost úprav. Nyní jsou na mostě pouze repliky. Originály jsou v Prácheňském muzeu v nově rekonstruované Sladovně. Ale člověk, který sedí v kavárničce hned při kraji mostu a dívá se na tu gotickou nádheru, nijak zvlášť nerozlišuje, co je ještě původní a co už jen replika. Vnímá tuto stavbu jako celek, spolu s jejím okolím, s malebným Portyčem na druhé straně a promenádou, vedoucí podél řeky ke staré elektrárně a píseckým parkánům.
Ta kavárnička není příliš velká. Pár stolků uvnitř prosklené nevelké stavby, malý barový pultík a o něco více stolků venku na terase nad řekou.
Sedím na kraji terasy, popíjím frankovku, dívám se na most, který se s nastávajícím večerem postupně osvětluje a vlasy mi rozčechrává Šrámkův Stříbrný vítr. Iluze doby Fráni Šrámka začala být daleko působivější ve chvíli, kdy si k vedlejšímu stolku přisedl mladík v jakémsi, dnes už historickém šatu, na hlavě široký klobouk a objednal si frankovku, stejně jako já. Oba popíjíme, já ale koukám na pomalu plynoucí Otavu a podvědomě podléhám kouzlu letního večera a iluzi starých časů. Mladík vedle mne si upil vína, vytáhl z kapsy útlou knihu básní a začetl se do ní. Přemýšlím, jestli vedle mne nesedí spíš nějaká pozdní reinkarnace mladého Šrámka, jeho duch a odkaz, znovuzrozený v těle tohoto mladého muže v dobovém oblečení, s dlouhými blonďatými vlasy, které mu padají až na ramena, a v měkkém klobouku se širokým dýnkem. Možná, že je to právě ten gymnaziální studentík, jehož milostnou báseň jsem asi před čtrnácti dny objevil napsanou velkými písmeny na prknech staré kovové lávky, vedoucí od promenády pod Jitexem přes městský ostrov na druhou stranu řeky.
Ta šrámkovská iluze by byla skoro dokonalá, kdyby se v kavárně neobjevilo najednou několik gymnazistů v bizarních úborech a s kasičkou v ruce.
„Přispějete nám na náš maturitní ples?“
Moje šrámkovská iluze byla sice narušená, ale malou částkou jsem dvěma dívkám a jednomu chlapci přispěl. A v té chvíli mne skoro zamrzel můj, rychle se blížící, kmetský věk.
Reinkarnace Šrámka zaplatila a zmizela směrem k náměstí. Já ale pořád sedím u nízké zídky terasy, koukám na řeku a na most, popíjím třetí dvojku frankovky a vlasy mi rozcuchává větřík, svižně vanoucí s druhé strany řeky, od Portyče. Nevím, možná, že je to pod vlivem vína, nebo té dnešní, magické letní noci, ale já jsem si ten větřík pojmenoval. Určitě je to ten Šrámkův, ten stříbrný.
* * *
Bezejmenný železniční most pod Vyšehradem
Jdu po nábřeží k mostu
po němž jezdí vlaky.
Snad jednou pojedu tím vlakem do světa.
Přes Smíchov, Plzeň, přes Paříž.
Pojedu daleko a rozbiji tu mříž.
Je to už dlouhých padesát let, co jsem jednoho podzimního dne seděl na náplavce Na Výtoni poblíž podskalského muzea a koukal se za vlaky, které v nepravidelných intervalech mířily přes starý železniční most buď na smíchovskou stranu řeky, nebo se vracely odněkud ze světa, zanechávajíce za sebou rozplývající se oblak bílého dýmu. Při pohledu na ty vlaky mne napadly právě tyto verše. Odpolední směna ve staré tiskárně Polygrafia ještě nezačala a tak jsem měl, při pohledu na Vltavu, dostatek času i inspirace k malému básnění. Nakonec z toho tehdejšího tvůrčího úsilí vzešla poměrně dlouhá báseň Okna do zahrady.
Dlouhých šest let jsem zde, den co den, vystupoval z tramvaje, obhlédl siluetu Hradu a díval se za kouřícími vlaky, abych nato zamířil o pár kroků dál, do vrátnice stařičké tiskárny Polygrafie.
I tento, již tehdy velmi starý most, pro mne dodnes znamená kus života. Znovu slyším rachotící decibely časopisecké rotačky, cítím pach tiskařských barev a rozpouštědel a znovu si vybavují rychlíky, pádící po mostě na druhou stranu řeky směrem ke smíchovskému nádraží. A jejich vagony na svém těle nesly bílé cedule s nápisem – Plzeň, Strasbourg, Paris. Brána do velkého světa.
Trocha nostalgie přeci nemůže uškodit. Tiskárna sice už dávno neexistuje, schody nahoru na Vyšehrad pomalu zarůstají křovím, vyšehradské nádraží chátrá a chátrá, ale železniční most stále důstojně klene své tři odvážné oblouky ocelového krajkoví z bývalého Podskalí na smíchovskou stranu. Ať se už díváte z nábřeží Vltavy třeba od Palackého mostu na Vyšehrad, nebo obráceně s vyšehradských hradeb dolů na město směrem ke Hradu, železniční most je nezaměnitelnou součástí toho nádherného pražského panoramatu. I industriální architektura může být krásná.
V době své výstavby, tedy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, to byl doslova zázrak techniky. Tento nový most byl totiž postaven hned vedle staršího, ocelového železničního mostu z roku 1871, kvůli co nejmenší prodlevě jak v železniční, tak i v říční dopravě. Je dodnes obdivuhodné, že lodní doprava nebyla přerušena vůbec a ta železniční na pouhých 60 hodin! Jen tak krátce trvala instalace tří sedmdesátimetrových nosníků na nově vybudované pilíře pomocí hydraulických zvedáků. Za zmínku určitě stojí i fakt, že veškeré práce byly tehdy v režii tří pražských strojírenských firem. Dodnes most slouží svému účelu, byť pomalu přestává vyhovovat stoupajícím nárokům.
Brána do světa. Takové asociace ve mně most vyvolává dodnes. Tenkrát to byla bláhová představa člověka, ovlivněného Jules Vernem, Karlem Mayem a cestopisy Hanzelky a Zikmunda. Něco z těch mladických představ se však přeci jen časem naplnilo. Něco málo. Most za to ale nemůže.
Když si člověk něco moc přeje, musí pro to také hodně udělat. Nepomůže mu pouhá představa, ani neurčité chtění. A určitě ani pohled za vlakem ujíždějícím přes bezejmenný železniční most směrem na Plzeň, Strasbourg a na Paříž. Přesto, že to byl zřejmě jeden z mnoha mých impulzů tu pomyslnou bránu do světa překonat. V každém případě je tato malá vzpomínka stále docela příjemná.
* * *
Můstek, po kterém přešla válka
Nevysoké horské pásmo mezi vesnicemi Rupe a Laškovica na západ od středního toku řeky Krka je zcela pusté. Bez lidí, bez zvěře, bez života. Příkré, holé stráně, porostlé středomořskou macchií, mezi ní svítí bílé stužky úzkých, šotolinových horských cest, které stoupají do příkrých svahů, aby vzápětí na to klesaly dolů ve strmých serpentinách. A dole, hluboko v údolí, řeka Krka, rozšiřující se mezi soustavou vodopádů Skradinski buk a Roški slap v rozlehlé Visovačko jezero. Pohled, určitě známý ctitelům Old Shatterhanda a Vinettoua. Někde zde se natáčely mnohé pasáže z filmů podle Karla Maye. Nekonečná pustina, kam jen oko dohlédne.
A uprostřed té pustiny, na úzké šotolinové cestě, jen pár metrů od jednoho z mnoha vrcholů, stojí červený Forman s pražskou poznávací značkou. Na střeše auta je rozložená schematická a značně nepřesná mapka Dalmácie a nad ní bádá několik poutníků, beznadějně ztracených v těchto pustých horách.
Když jsme se podívali kolem sebe a uvědomili si, kam jsme až vyjeli a kde zůstala námi sledovaná řeka, došlo nám konečně, že soustavu travertinových teras s vodopády Roški slap v těchto výškách asi nenajdeme.
Je srpen roku 1996 a my jsme se při hledání druhé části národního parku Krka dostali hluboko do území už bývalé, samozvané republiky Srbská krajina. Pozůstatky nedávné války a konečného útoku chorvatské armády, který se za podpory Západu nazýval „operace Bouře“ a směřoval na nedaleké odsud město Knin, jsou zde až moc patrné. Zničené cesty, vypálené srbské domy, a obyvatelé v rámci etnických čistek buď pobití, nebo vyhnáni za chorvatskou hranici. Zvěrstva byla ale páchána všemi válčícími stranami. Nejenom Chorvaty. Paradox spočívá v tom, že tyto etnické čistky jsou vesměs nazývány všemi stranami konfliktu vlastenectvím. Balkán byl odjakživa trochu divoký.
Z městečka Skradin poblíž pobřeží jsme zamířili do vnitrozemí, směrem na vesničky Rupe a Laškovica. Silnice za vesnicí Rupe je ale zcela zničená válkou. Přestala existovat. Pokud chceme najít Roški slap, musíme ale jet dál. Jinudy. Otáčíme tedy auto a míříme vzhůru do hor. Do neznáma.
Teď stojíme vysoko, těsně pod vrcholem jednoho kopce a pohled na okolní krajinu je úchvatný. Žádný dům, žádní lidé, ani auta, žádná válka. Ta zůstala kdesi pod námi ve vypálených vesničkách. Tady jsou jen hory a pusté stráně a hluboko dole řeka.
Startujeme auto a sjíždíme dolů strmým kamenitým svahem do poválečné reality. Úzká cesta se esovitě zatáčí mezi několika vypálenými a opuštěnými domy a pokračuje přes můstek dál mezi kopce.
Tady se naše bloudění po horách ale značně zdramatizovalo. Můstek je skoro z poloviny zničený. Podíval jsem se zpět na cestu, odkud jsme přijeli. Vidím však jen nám už známý, strmý sráz. Ještě teď jsou cítit pálící se brzdy. Tohle už nikdy, říkám ženě a jdeme studovat most. On to tedy žádný velký most není. Je docela úzký a krátký. Být jen o metr, o dva kratší, tak už by to zřejmě nebyl most, ale v mostní terminologii jen pouhý propustek. Ale i ten malý most se stává problémem, pokud ho značný kus chybí a hluboko pod ním teče malá říčka. A vy se nutně potřebujete dostat na jeho druhou stranu. Zůstat tady však nemůžeme. Cestu zpět by Forman už nezvládl.
Sedám si za volant. Veškeré obavy jsem musel nechat venku, za dveřmi auta. Pomalu se snažím najet levými koly na prkno, které kdosi položil na okraj díry. Žena naviguje, dcera fotí. Prkno po najetí auta trochu odskočilo, auto mírně pokleslo, pravý bok jsem odřel o zábradlí a jsem na druhé straně.
Cesta zpět už byla daleko snazší. Po pár kilometrech šotolinové cesty najíždíme konečně na silnici a míříme do civilizace. Roški slap jsme sice neobjevili, ale zato se můžeme těšit na čtyři kilové steaky tuňáka, které jsem brzy ráno koupil na rybím trhu.
A je to!
* * *
Moje virtuální procházka po mostech je u konce. Mohl bych možná zde uvést ještě mosty další. Třeba silniční most, který se smělým, 246 metrů dlouhým obloukem klene nad Šibenským zálivem. Když jsme se, ještě krátce po chorvatské válce, poprvé u tohoto mostu zastavili, abychom se pokochali jeho výjimečnou architekturou a panoramatem nedalekého města Šibenik, byla dole pod mostem ještě hlídka chorvatské armády, která měla most uchránit před úmyslným poškozením.
Mohl bych zmínit i unikátní bechyňský most z roku 1928, který se s dvěma rovnoběžnými devadesátimetrovými železobetonovými oblouky vypíná čtyřicet metrů vysoko nad řekou Lužnicí. Dokonce jsem kousek za mostem zaparkoval a šel si ho pořádně prohlédnout. Stejně tak unikátní a také z roku 1928 je železobetonový Masarykův most kralupský, známého architekta Krohy s rozpětím oblouku 80 metrů. S tímto mostem se pojí dvě zajímavé události. Především legendární pilot Franta Vosyka tento most podletěl ještě za první republiky větroněm. To si bohužel pamatovat nemohu, ale druhou událost mám stále v živé paměti. Když jsme posledním dnem školního roku mířili z lobečské Gottwaldovy měšťanky na kralupské nádraží, uprostřed mostu jsme se zastavili a své žákovské knížky jsme naházeli slavnostně a s gustem do Vltavy. Bohužel jsme tento důležitý akt nemohli nijak oslavit. Neměli jsme na to ještě ten správný věk.
