Budu se tajně vdávat, ale ještě nevím, v čem. Šťastný Dimko má jasno. Boty má ještě z promoce v roce 1979. Oblek z té doby už mu naštěstí není a náhodou si pořídil před pěti lety nový na slavnostní setkání s řeckým velvyslancem v Praze. A další už si pořizovat nebude ani na takovou událost jako je vlastní svatba, prý je to na těch několik minut úplně zbytečné a ještě ho v něm máme i pochovat. Tak se šetří! To já na své svatbě teda šetřit nebudu. Já si pořídím něco úplně nového, protože ve svatební den chci být šik! Což o to, šaty snad tak velký problém nebudou, ale obavy mám z obuvi. Moje kopyta velikosti 41 jsou děsně neforemná. Propadlá a rozšířená klenba a navíc často hlavně ta úrazová noha dost otéká. A taky nemůžu mít boty na vysokém podpatku, protože v nich neumím chodit a musím myslet na to, že u nás je obřadní síň v prvním patře a půjdu v nich jednou do schodů nahoru a podruhé po schodech dolů.
Nikdy jsem žádné boty na podpatku neměla, maximálně tak boty na klínku, a nehodlám v nějakých šteklách padat při svatebním pochodu. Už po několika návštěvách různých prodejen, kde se s hekáním marně soukám do různých lodiček, nabývám přesvědčení, že asi k obřadu půjdu v nějakých bílých pantoflích. Helenko, přece to nevzdáš, je tolik obchodů s botičkami. Jo, to se to říká, ale opravdu do žádných bot nevlezu. Ale ještě to nevzdávám a navštěvuji prodejny s botami i v každém městě, které navštívím.
Zlaté Tesco! Opět jsem jen tak mimoděk obhlídla regály s botami a najednou jsem je uviděla. Srdce zaplesalo, ale ještě není vyhráno. Zkouším je obout a nevěřím. Já se do nich vejdu! Hurá, mám bílé botičky. Aby byly ještě trošku víc svatební, prosím Dimka, aby mi tam nalepil malinké růžičky, abych ladila s kloboučkem.
Svatby v seniorském věku moc časté nebývají. A proto jsme požádali Helenku, aby o svatbě, jejích přípravách, ale i nejrůznějších pocitech svých či svého nastávajícího, psala blog. Helenka souhlasila, a tak od dnešního dne sledujte její "Blog novomanželky".