Charismatický muž s oholenou hlavou, majitel nádherného hlasu, už jedenáct let není mezi námi, ale jeho písničky nám stále krásně znějí. Takhle na něj vzpomíná jedna z jeho dcer Miloslava Čepeláková.
Ještě než Karel Hála otevřel ústa a začal zpívat, viděli jste jeho holou hlavu. Dneska už na tom není nic zvláštního, ale v době, kdy byl na vrcholu slávy, tedy v šedesátých letech, to bylo něco neuvěřitelného. Nikdo takhle nechodil, v showbyznysu se u nás nikdo takový nevyskytoval. Ani ve světě to nebylo zvykem. Výjimkou byl snad jen americký herec Yul Brynner, hlavní hrdina westernu Sedm statečných.
„Je pravda, že tenkrát opravdu vyčníval,“ souhlasí Miloslava Čepeláková, Hálova dcera z druhého manželství. „To bylo hrozně vtipné a mě jako malou holku vždycky fascinovalo, jak přijel ze zájezdu, vyspal se a pak se holil. To byste museli vidět. Holil se od brady dozadu až na krk, potom si vykloktal vajíčkem s koňakem a řval při tom na celý barák. Zvykla jsem si na to a už jsem si tátu neuměla představit, že by měl vlasy.“
Přinášelo to i zábavné situace. Miloslava Čepeláková si jednu z nich pamatuje takhle: „Jednou jsme byly s mamkou, to ještě žila Laďka Kozderková, na představení v Redutě nebo v Rokoku, a oni tátu přivezli na vozíku. Jenže s parukou. Máma se začala smát. Jak se můžeš tomu starému pánovi na vozíku smát? divila jsem se. A máma říká, to je táta, ty ho nepoznáš? Já ho opravdu nepoznala Měl černou paruku, potom šedivou, vypadal hrozně. Když už jsem pak věděla, že to je on, viděla jsem ten obličej a výraz, tak jsem ho taky poznala. Ale napoprvé ne. Dodnes si ho nedovedu představit s vlasy. Ale v mládí je samozřejmě měl. Máma mi ukazovala fotku, když byl mladý, a měl vlasy jako anděl. Blonďaté, kudrnaté.“
Snad právě proto, že se odlišoval, oslňoval Karel Hála ženy. „Táta měl charizma, byl to krásný chlap,“ usmívá se Miloslava Čepeláková. „Vyzařoval z něj, jak to říct, takový sex. Myslím, že když se podíval na babu, bylo hotovo. Vypráví se, to jsem četla nebo slyšela v televizi, jak zapomněl na milenku nahoře v pokoji a přivedl si tam další, tak tomu věřím. Když jsem se ptala maminky, jak to zvládala, řekla mi, že nikdy nežárlila. Možná někde tady vzadu. Když jsme někam přišli a všechny ženský hned kolem něj, tak máma vždycky říkala: Dámy, nelíbat na krk, kdo má potom prát ty límečky“
Hála byl pětkrát ženatý. „Ale myslím si, že všech žen měl mámu nejradši. Vždycky se k ní vracel. I když byl pak ještě ženatý, vždycky utíkal za ní. A máma ho milovala až do jeho smrti. Když o něm ještě dneska mluví, tak pokaždé s takovou zamilovaností. Vzpomíná na něj hezky.“
Na sedm strun budu hrát, Pod starou lucernou, Hm - hm!..., Diga diga dou, Já žil, jak jsem žil, Brazil, Ona je krásná, Šeříky až bílé začnou kvést, Tulák, Dej mi pár okovů, Pokání, Zámoří, Má pouť, Lodí bílou, Hádej, Matyldo, Můj otčenáš... A spousta dalších. Nádherné písně, nesmrtelné v Hálově podání. Podmanivý hlas bez jediného falešného tónu, cit pro rytmus a náladu, přesné frázování.
„Já mám asi nejradši Nebeský chrám, tam je úžasné, jak vytáhne ty výšky, on měl opravdu obrovský rozsah. Nebo Brazilku. Vlastně mám ráda všechny tátovy písně. Jedině se mi moc nelíbí Lodí bílou. Sice za ni vyhrál Děčínskou kotvu, ale přijde mi taková moc komunistická.“
Nebeský chrám, pro upřesnění, se jmenuje Pokání. V téhle písni najdete tyto verše:
Stává se ze mě ten, co nemá chyby.
Přiznám se vám, že přestávám už pít.
Vidím se, jak mě jednou
ruce dvou andělů zvednou
a zamíří rovnou tam,
kde i slunce má věčný klid.
I nebeskej chrám,
i nebeskej chrám jásá,
jak já se mám.
Hálův hudební cit byl vyhlášený. Legendární hudební publicista Jiří Černý kdysi vzpomínal, jak Hálu, toho českého Sinatru, zažil v polovině šedesátých let ve studiu. Byli se tam podívat i Jiří Štaidl a Karel Gott. „Hála si nasadil sluchátka s předtočeným doprovodem, dal hlavu trošku na pravou stranu, nepatrně se houpal do rytmu širokými rameny a vystřihl celou písničku hned na první pokus. Gott na to obdivně zíral.“
Stejně tak byla proslulá Hálova výdrž. Své o tom věděl i Karel Gott, jak se můžeme dočíst v jeho knížce Říkám to písní. Hála zazpíval v Bratislavě naplno za sebou dva koncerty, ve kterých ještě přidával za nemocného kolegu. Pak vyrazil na tah, kde nad ránem s barovým orchestrem vystřihl svých deset hitů. Druhý den se všichni vraceli letadlem do Prahy. Na letišti Gott nabídl Hálovi, že ho odveze domů, aby se před večerním představením vyspal. Hála se na něj udiveně podíval, že jede natáčet televizní pořad Vysílá studio – A. Gottova vzpomínka končí slovy: „Padl jsem málem do mdlob, a když jsem večer poslouchal jeho naplno znějící hlas při vystoupení Apolla v Městské lidové knihovně, docházel jsem k přesvědčení, že je Karel Hála spolčen s ďáblem, protože jinak to není možné.“
Ale zpátky ze studia domů. Kdy si jeho dcera uvědomila, jak je slavný? „Až když mi to dávali najevo ve škole. Ovšem když se dozvěděli, že se naši rozvedli, přestali se mnou kamarádit. Hlavně maminky. Jinak jsem doma vůbec nevnímala, že tátu všude znají, pro mě to byl pořád táta. Ani on nijak nedával najevo, že je někým. Táta byl doma skvělý, úžasný. Když byl doma, tak byl bůh!“
K dětem se choval hezky. „Nikdy nás neuhodil,“ vybavuje si Míla „Jenom jednou si pamatuju, že na mě zvýšil hlas a já se počůrala. Jak měl takový ten hlas... Přitom na mě nekřičel, jenom mě chtěl upozornit, že silonové punčošky se nesuší na plotně. Chtěla jsem mu udělat radost, tak jsem je dala na horkou plotnu a seškvařily se. Když mě viděl, jak jsem nešťastná, hned se mě snažil uchlácholit.“
Hála byl vyhlášený společník, měl spoustu kamarádů, uměl žít. Ani alkohol, ani cigarety si neodpíral. „A strašně rád si vymýšlel. Když ho dítě bere jako tátu, tak co mu řekne, tomu věří. Maminka se tomu potají smála.“
Taky moc rád vařil. „Vedle zpívání to byla jeho nejoblíbenější činnost, nejradši měl svíčkovou. Jednou nám přivezl z venku, snad z japonské Ósaky, kromě dárků hrozně pálivé papričky. Jedl je jako okurky. A já, když je jí táta, tak to si dám taky. No a málem jsem se udusila. Kromě vaření se taky pořád hrabal v zemi, byl to nadšený zahradník,“ říká Miloslava Čepeláková.
Karel Hála se narodil 2. října 1933 v Hradci Králové, zemřel krátce před 75. narozeninami 6. července 2008 v Praze v Nemocnici Na Homolce. Zabila ho prasklá výduť břišní aorty.
„Babička Hálová, tatínkova maminka, zemřela v roce 1972, takže pokud se někde píše, že maminka zemřela v jeho čtrnácti letech a vychovávala ho starší sestra Regina, není to pravda. Vychovávala je normálně maminka,“ říká Hálova dcera Miloslava. „Babička bydlela za rohem, sama si na ni pamatuju, vždyť zemřela v mých deseti letech. Nežije už ani moje nejoblíbenější, o pět let starší sestra Zuzana. Ale pozor, Zůza nebyla biologickou dcerou mého otce,“ vzpomíná posmutněle Míla.
„Zajímavé je, že babička neměla Zůzu ráda, protože nebyla Karlova. Přinesla mi třeba makový rohlík a říká, to je jenom pro tebe. A já na to, že tady nejsem sama. Vzala jsem nůž a rozkrájela rohlík na kousky. Když babička přišla na Vánoce, přinesla dárek jenom mně, Zuzaně nikdy.“
Moc se neví, že Karel Hála měl i bratra, který zemřel hodně mladý. „Byl skvostný, s Jaroslavem byla hrozná legrace.“