Vedle vepřové se zelím a řízků je to přece jenom ta nejoblíbenější domácí klasika…
Abych se dostatečně naladila na vaření, pustila jsem si do kuchyně klasiku hned dvakrát. Většinou poslouchám klasickou hudbu jen při žehlení, ale tentokrát jsem u Vivaldiho naklepávala hovězí plátky.
Čtvero ročních období mi přišlo jako ideální hudební kulisa. Zvláštní pozornost jsem samozřejmě věnovala doznívajícímu létu, nad cibulí jsem oplakala nástup podzimu a při zimě jsem už chladila uvařená vejce. Než dozněla zima, byli ptáci v troubě. Vivaldi mě zjevně inspiroval, a tak jsem se rozhodla u něj zůstat. Našla jsem aktuálně jeho komorní koncerty pro violloncello, nahrávku z roku 1984. A potom, abych nezůstala nic dlužna ani klavíru, pustila jsem si Rachmaninova. Pak ještě barokní trubky Georga PhilippaTelemanna, protože ptáčci se pečou hodně dlouho. A nakonec nejkrásnější a taky nejtěžší koncert č.1 Es dur pro lesní roh od Richarda Strausse… Ne nadarmo jsem během studií chodila čtyři roky s hornistou. Můj tehdejší milý mi vyprávěl, že tento koncert napsal Richard Strauss jako pomstu hornistovi, který mu údajně chodil za ženou…
Díky hudbě, která bohužel nezní z našeho reproduktoru příliš často, jsem se najednou ocitla daleko v minulosti, zpátky na brněnské konzervatoři. Vzpomínala jsem na hodiny s paní profesorkou Kuglerovou, která mi tak velkoryse odpouštěla, že jsem na klavír za celý týden ani nesáhla. A docela přesně si vybavuju i noční můru k závěrečným zkouškám: světlounce zelený velký sešit plný not, na kterém stála velká bílá písmena ETUDY PÁLENÍČEK. Kdeže loňské sněhy jsou…
Ale jak si tak můžete v hlavě posouvat film vzpomínek úplně libovolně, bez ohledu na chronologii, uvědomila jsem si, že mnohem později, v roce 2011 jsem si tuhle vzpomínku obnovila při setkání se synem Josefa Páleníčka. Violoncellista Jan Páleníček byl tehdy spolu se svojí půvabnou ženou, klavíristkou Jitkou Čechovou mým hostem v rozhlasovém pořadu Nezatloukat aneb My dva a čas…
Už nevím, jak mi sólisté slavného Smetanova tria odpověděli na dotaz, kdo z nich častěji vaří a co se u nich doma při obědě poslouchá. Ostatně, pohoda u prostřeného stolu bývá často korunována hudbou. Jenže klasiku v té nejodlehčenější formě obhájím u nás maximálně tak na Vánoce.
Každopádně jsem došla k závěru, že s klasickou hudbou v naší domácnosti musím něco udělat. Můj muž kdysi hrál na trubku a já mám pár cédéček s krásnými koncerty, ale musím začít pozvolna, jemně, nenápadně, aby se moc nevylekal. Nejspíš začnu stylově a pro začátek pustím k těm vydařeným španělákům s rýží Slavíky z Madridu. No co, Waldemar Matuška je přece docela důstojný most vzpomínek, vedoucí ke klasice, nemám pravdu?
Hezké vztahy i vzpomínky v běhu času vám přeje
HŠ
