„Drahá Májo, pondělí 23. 9. 19…
Na tu páteční noc se dá jen těžko zapomenout. Ještě dlouho budu mít před očima až neuvěřitelný pohled na nahou Venuši v trávě, vztahující ke mně ruce, v pozadí stařičký altánek a nad námi hvězdy. Úplně jak nějaký starý romantický obraz.
Přiznám se, že jsem nebyl takhle poprvé s nějakou dívkou. Ale poprvé jsem si naplno užíval takový zvláštní, vzrušený pocit. Ten pocit bych chtěl zažívat denně a pořád bych své Venuše neměl dost. Já vím, že to nejde, že je to jen těžko splnitelné přání, ale budu rád za každou chvíli, strávenou s Tebou. Třeba jen při malé procházce, nebo tanečku v Krymu. Těším se na naše další setkání ve středu. Snad to vyjde. A snad někdy vyjde i to, co nevyšlo ten pátek. Snad. Nic ti nevyčítám, mně se to i tak moc líbilo.
Tuhle báseň jsem napsal doma v Nelahozevsi, pod peřinou, protože jsem měl v pokoji už docela zimu. Je to přeci jen starý barák. Matka ještě netopí, protože je podle ní brzy, ale mně tam byla docela zima. Tu báseň jsem ale přeci jen dopsal. Líbá Tě Tvůj Karel.“
NÁRUČE VENUŠÍ
Město už usíná, poslední sklenka vína,
Polibky milenců a náruč Lochotína,
Noc dýchá podzimem a Prokop půlnoc zvoní.
Ještě mě obejmi, tvá náruč touhou voní.
Nebe i s hvězdami vklouzlo ti do vlasů.
Kolika polibky zaplatit za krásu?
Té noci bez konce, té noci bez slávy,
Démanty očí tvých položím do trávy.
Zástupy milenců do hvězd se vkrádají.
Jdou světem bez konce, tiše a potají.
Náruče Venuší těhotné touhou
Tou nocí zahoří, tou nocí dlouhou.
Girlandy neonů a město pod námi.
Budem se milovat až mezi hvězdami.
Plášť noci zakryje ruměnec ve tváři
A tělo Venuše do noci zazáří.
* * *
„Milý Karlí, úterý 24. 9. 19…
Díky za moc milý dopis a za krásnou básničku. Jarda mi ho hned přinesl. On je strašně hodnej, že nám dělá prostředníka. A tak ti můžu brzy odepsat. Píšu to při dějepisu. Za chvíli budu pravděpodobně zkoušená. To ale nevadí.
Karlí, teď k Tvému dopisu a básni. Když jsem to četla, tak jsem se až musela červenat. Nezlob se na mě za ten pátek. Chci ti strašně moc poděkovat, jak si to vzal. Jsem stejně tak ráda jako Ty. Víš, nejsi můj první kluk, ale s Tebou je to trochu jiné. Asi to neumím dost dobře vyjádřit. Ten taneček ti ale slíbit můžu. Určitě. Víš přeci, jak ráda tancuju. A tancovat s Tebou je úžasný, protože v tom máš velkou praxi.
Co se týče toho běhání po nocích, mamka už mi nadává a budu muset chodit dřív domů. Ale vždycky ráda přijdu. Když se nedohodneme hned, tak to můžeme udělat zase přes Jardu, on je zlatej, je to kámoš. Akorát se to trochu zdrží. Zítra ve středu se můžeme sejít v šest večer u Bartoloměje, jestli můžeš. Když ne, vzkaž po Jardovi.
Posílám Ti velkou pusu a ahoj. Mája
P. S. Soudruhu učiteli, doufám, že na mne nebudete přísný v pravopise, nebo ve slohu, když Vám někdy napíšu. Ale když píšu, tak myslím jak to udělat, abych napsala to, co si myslím, a aby toho nebylo na tři dopisní papíry. Děkuji Vám.“
* * *
Podzim toho roku byl mimořádně krásný a teplý. Celý park jako by se usmíval a chránil oba svými pažemi, když se Karel s Májou vnořili pod koruny stromů. Posadili se na horní lavici amfiteátru, dívají se dolů na město a na šňůru světel Škodovky. Karel si tento pohled vryl hluboko do paměti. Pro vždy už bude pro něj spojený s blízkostí té křehké dívky, která teď sedí vedle něj a objímá ho kolem pasu.
„Nepůjdeme zase k altánku, jako v pátek?“ zeptal se.
„Ne, Karlí, jdeme zpátky do města. Máme tak akorát čas. V deset se mamka vrací a to už musíš být pryč.“
Karel se na ni podíval a uviděl v jejích očích cosi zvláštního. Objal ji a políbil a zároveň si uvědomil, co právě řekla. Co toto její gesto znamená. Najednou nevěděl, co jí má na to říci.
„Májo, ty máš snad i vliv na moje učení. Fakt. I to mě už víc baví, než na začátku semestru. Zvykám si.“
Sešli úzkou stezkou dolů se stráně a zamířili ke světlům Škodovky. Karel cestou přemítal, jakou podobu bude mít tento večer, strávený v soukromí Májina pokoje.
Mezi nevzhledně vyhlížejícími výrobními halami se najednou objevila úzká ulice s několika domy, přilepenými na tovární zdi. Mája se zastavila u domku, který Karel již znal pohledem z ulice.
„Počkej chvíli, podívám se, jestli není mamka náhodou doma. Ale neměla by být.“
Za malou chvíli vyšla ven.
„Tak pojď. Jsme tu sami. Máma se vrací chvíli po desáté hodině a to už musíš být pryč.“
„Teď je osm,“ podíval se Karel na hodinky. „Máme více než hodinu času. Ještě stihnu autobus. Tak kde máš tu svou komůrku?“
„Tady, pojď nahoru,“ a ukázala na schody do patra.
Malá podkrovní mansarda, uprostřed stůl s květovaným ubrusem, postel se stejně květovaným přehozem, nad ní police s pár knihami, v rohu starší skříň s dvěma zásuvkami až dole při zemi a na okně jeden muškát. Karel se až podivil nad jednoduchým zařízením jejího pokojíku.
„Tedy, moc prostoru tady nemáš, ale moc se mi to tu líbí,“ řekl a přešel k oknu.
„Z toho okna je vidět až k vrátnici. Ale pojď radši kousek dál, ať tě někdo nevidí.“ A Mája zatáhla závěs.
„Mně to tady úplně stačí. Já víc nepotřebuju.“
Posadil se na postel.
„Pojď přeci už ke mně! Něco ti musím zarecitovat. Napsal jsem to jenom pro tebe. Jmenuje se „MOJE MALÁ VÍLA.“
Díval se na ni a potichu začal recitovat:
Když kráčeli jsme spolu po cestě,
Podzim už přicházel, ten smutný starý pán,
A listí žluté, hnědé, červené
Padalo klouzavě a padalo sem tam.
Možná, že je to sen a ty jsi mojí vílou,
Pojď, podzim je smutný brach.
Poplujem éterem, ty budeš mojí milou.
Až dole pod námi se město rozzáří,
Na věky líbat chci tvůj úsměv ve tváři.
„Karlí, jak to, že píšeš takový krásný básničky?“
„To není zas takový problém, když mám inspiraci přímo před sebou. A navíc, píšu už docela dlouho. Obeslal jsem i nějaké soutěže. I když bez většího úspěchu. Ale ty básně, co jsem ti říkal, ty jsou nové a jenom pro tebe.“
Ani nevěděla, co mu má na to odpovědět. Vzpomněla si na jejich páteční lochotínskou noc a musela se zasmát.
„Copak, Májo, na co sis to vzpomněla?“
Vstal a začal jí rozepínat blůzu. Chytla ho za ruku.
„Počkej ještě chvíli, Karlí.“
„Ale já bych chtěl sám,“ zaprotestoval.
„Já vím, ale radši zhasnu. Já se za světla stydím. Jen jsem si vzpomněla, jak si v pátek na Lochotíně stál nahatej a přednášel mi básničku. Teda, ze strany byl na tebe úžasnej pohled. Vypadalo to zajímavě. To mi musíš někdy zopáknout. Přišlo mi to strašně k smíchu, ale zároveň to bylo děsně vzrušující. Máš moc pěknou postavu. Ještě, že nás nikdo neviděl.“
„Ty se nemáš vůbec za co stydět. Když se svlíkáš, jsi jako Afrodita, když se noří z mořský pěny. Tak snad abych ti ještě nějakou tu básničku přednes, když se ti to tak líbilo. A stejně jako v pátek.“
„Afrodita je nějaká bohyně, že jo?“
„No, starořecká bohyně lásky. Zrodila se na Kypru.“
„Jaká já jsem bohyně, prosím tě.“
„Když se na tebe dívám, tak mi to tak připadá.“
Dívka se posadila na postel a přitáhla si ho k sobě.
„Jsi stejně prevít. A ukecáváš mě na básničky. Ale dneska mě nemusíš ukecávat. Dneska chci, abys mně hladil.“
Podívala se na hodinky.
„Máš na to celou hodinu.“
„Neboj se, Májo, mně se to naše milování i takhle moc líbí.“
Při pohledu na nahou postavu svého milence, stojícího před ní, nevydržela jen tak sedět, ale přitáhla si ho až těsně k sobě. Stejně jako Karla ji tato situace ohromně vzrušovala.
„Tohle jsem pro tebe napsal včera. Slíbil jsem ti přece, že to bude jako na Lochotíně. Jmenuje se „ROZKVETLÝ DEN.“ Poslouchej!“
Ve víru tance plují tvoje oči,
Vznášíš se prostorem jak pták
A celý svět se v pestrém víru točí.
Letíme spolu vzhůru do oblak.
Rozkvetlý den je bolavý touhou,
Co visí nad námi jak těžký mrak.
Čas dýchat zapomněl, na chvíli pouhou
Se na modrém nebi zastavil pták.
„Takové bláznivé milování by mě Karlí, v životě nenapadlo. Tyhle tvé nápady se mi ale moc líbí.“
„Když chceme oba to samý, proč bysme měli mít nějaký zábrany. Možná se ale chovám jako blázen, nevím.“
„Asi jsme blázni oba dva, Karlí.“
Svět kolem nich zmizel a oba stojí v těsném objetí uprostřed místnosti, jak nějaké sousoší. Mája sáhla po květovaném přehozu, který skončil na zemi v koutě pokoje.
„Nezlob se, Karlí, ale zase jen jako v pátek, jo?”
* * *
Ozvalo se zabušení na dveře a v kolejním pokoji se objevil neznámý mladík.
„Ahoj pánové, nechce jít někdo z vás se mnou běhat, nerad trénuju sám? Přišel jsem na kolej teprve včera. Vašek Konvička, jsem na šestce.”
Kromě Karla byl na pokoji už jen Honza Selinger a Vláďa. Ostatní byli ještě v Plzni.
„Hele, Vašku, to jméno mi něco říká. Nejsi náhodou ten známej mílař? Nebo je to jenom shoda jmen?“ sondoval Honza.
„No, náhodou máš pravdu. Není to shoda jmen. Ale tak známej zase nejsem. V reprezentaci teprve začínám. Trochu jsem se zdržel, protože jsme měli soustředění. Tak půjde někdo? A k tomu bude běžecké školení grátis. Tak co?“
„Já bych šel, když nebudeš moc divočit,“ ozval se Karel.
„Jakýpak divočení, bude to jen lehký vyklusávání.“
„My s Vláďou půjdeme taky, že jo,“ obrátil se Honza na kamaráda.
„Tak za půl hodiny u vchodu. Ještě někoho seženu.“
Když za půl hodiny sešli Karel, Honza a Vláďa dolů ke vchodu, s údivem zjistili, že tam čeká už asi patnáct kluků, včetně několika mediků.
„Teda, ty nejsi žádnej troškař. Tady je to, jak když se mají běžet Běchovice. Co chceš s tím davem, prosím tě, dělat?“ obrátil se Vláďa na Konvičku, když se objevil ve dveřích.
„Přeci běhat, ne? Akorát nevím, kde se tu běhat dá.“
Honza ukázal rukou nahoru k lesu.
„To my nevíme taky. Musíme to nejdřív objevit. Ale asi bude možný běhat tady nahoru k lesu. Dál asi nikdo z nás nebyl. Řekl bych, že naše skupina trénuje spíš ve Vídeňce a v hospodě pod Zámečkem. Taky to můžeme vzít po silnici na Touškov. Ale to bysme s tímhle davem asi zablokovali dopravu.“
„Tak se běží k lesu. Uvidíme,“ a Vašek svižně vyrazil kolem kostela úvozem mezi poli směrem k lesu. Než dorazili na kraj lesa, skupina běžců se výrazně zmenšila a roztáhla do stometrové délky. Vašek Konvička se tam zastavil a kriticky obhlédl prořídlý dav běžců. Současně s ním dorazili k lesu Karel ještě s jedním medikem.
„Podívej, ty si říkal, že to bude jen vyklusávání. Tohle je ale závod o přežití. Uvědom si, že ty jsi profík a my jenom laici bez tréninku,“ vyrazil přerývaně ze sebe.
„No jo, asi jsem to trochu přehnal. Ale ty si mi zatím stačil. Takže nějaký trénink musíš mít.“
„No, to mám. Ještě letos v létě jsem závodně šermoval. A kvůli fyzičce jsme dvakrát týdně běhali po lese.“
„No, to je ono. Výdrž máš dobrou. Ale všiml jsem si, že na to běhání jdeš trochu blbě.“
A to už doběhli i ostatní.
„Jak blbě. To mi vysvětli!“
„Tak se podívej, i vy ostatní,“ a Vašek se pustil do výkladu.
„Tělo musí být trochu nakloněné dopředu, ale ne zase moc. To byste si namáhali záda. V lokti je pravý úhel. A v žádném případě nemácháte rukama jak při smečování. To se dělá jenom při finiši. Rukama hejbáte jen volně. A díváte se dopředu, ne pod nohy. Jo, a to hlavní. Všiml jsem si tady na Karlovi, že dopadá na špičku chodidla. To je úplně blbě. Ani na špičku, ani na patu. Noha dopadá na vnější stranu chodidla asi na střed. Při delším běhu byste si zničili nohy. Tak to je asi tak všechno a můžeme běžet dál.“
Karel se ohlížel po kamarádech. Vláďu neviděl vůbec a Honza Selinger se ještě zhluboka vydýchával. Jen medik se postavil Vaškovi Konvičkovi po bok.
„Vypadá to, že dál už poběžíte sami. Ostatní jsou na umření.“
„A co ty, Karle?“ zeptal se Vašek. „Poběžíš ještě s námi?“
„Nezlob se, ale vracím se s Honzou zpátky. Mám trochu problémy s nohama. Bolí mě kolena.“
„No, to sis tedy vybral ten správný sport. Šerm je přece náročnej právě na nohy.“
„No, právě, na závodění už nemám tak dobrý nohy. Poslední turnaj jsem měl na konci jara. Šermuju už jenom rekreačně. Občas tady chodím do bolevecký tělocvičny. Ale hlavně neoddělej toho medika. Byla by ho škoda.“
„Jen se neboj, za chvíli se vracím. Ten blázen by nás utahal všechny,“ zasmál se medik a vyrazil za Vaškem vzhůru do lesa.
* * *
„Jedeš už na kolej, nebo se zdržíš ještě ve městě,“ obrátil se na Karla Honza Oulický po odpoledním semináři z češtiny.
„Jedu na kolej, ale k večeru se vracím do města. Mám rande. Proč se ptáš?“
„Napadlo mě, jestli by sis taky nechtěl koupit předplatné do Tylova divadla. Alespoň bych tam nechodil sám. Mají letos docela zajímavý repertoár. Z činohry si pamatuju Ze života hmyzu od Čapků, a pak Wilderovo Naše městečko. Prý tam exceluje Hlaváčová. Myslím, že jsou tam i dva balety a nějaká opereta. Z oper si pamatuju, že je tam Verdiho Rigoletto a Dvořákův Jakobín. Tak co?“
„To vůbec není špatnej nápad, Honzo. To si určitě rád koupím. Peníze na to ještě mám. Nemusím vymetat jen hospody. Můžeme tam skáknout třeba hned. Jen musím nejdřív na poštu vybrat z knížky.“
„Teď nemůžu, až trochu později. Zajdu si domů na oběd a můžeme si dát spicha třeba za hodinu před divadlem, jo?“
* * *
Když o šesté večer Karel přecházel před Bartolomějem, vzrušovalo ho už jen pouhé pomyšlení na malou mansardu v tovární čtvrti. Májina matka měla v tomto týdnu poslední odpolední směnu a Karel tajně doufal, že by se dnes mohlo opakovat to, ve středu. Dokonce si pro tuto příležitost připravil i novou báseň.
Nechtěl ale nic uspěchat. Když se oba před Bartolomějem setkali, Máju objal a chvíli tam oba beze slov stáli.
„Nepůjdeme na chvíli do Vídeňky? Pak se můžeme jít projít, ne?” zeptal se Karel.
Podvečerní kavárna byla poloprázdná. Posadili se do kouta, kde byli zcela sami.
„Dlouho už jsme krabičky nehráli. Chci tě zase porazit, jako minule,” sebevědomě prohlásila Mája.
„Ale já dnes nemám sirky, jen rakušáka, musíme sirky koupit.
Karel vytáhl z kapsy zapalovač a nabídl Máje cigaretu.
„Dlouho se tu nezdržíme, že jo?“
„Kam spěcháš, tady je teplo a pohoda.“
„Chtěl bych jít zase k tobě. Jako ve středu. Co ty na to?“ a Karel se na Máju prosebně podíval.
Ta malou chvíli mlčela.
„Dneska radši ne, nejde to. Až ten přespříští týden, až bude mít mamka zase odpolední.“
„Copak ji dneska nemá?“
„Ale má, to spíš já nemůžu.“
„Ale proč bys nemohla zrovna dneska?“ vyzvídal.
„No proč asi. No prostě nemůžu.“ A Mája ztišila hlas.
„Jsem taky ženská, ne, a teď to zrovna nejde.“
„A jo. Promiň, Májo. Jsem trouba, hned mi to nedošlo. Ale i přesto bych rád k tobě šel. Můžeme přece posedět a třeba se jen objímat a líbat, ne? To přeci můžeš.“
„Dobře tedy, zase jsi mě ukecal. Dopijeme a půjdeme.“
Když vyšli vzhůru do Májiny podkrovní mansardy, posadil se a přitáhl si dívku k sobě.
„Nepospíchej, Karlí, dneska máme času dost. Jdu udělat kafe.“
„Jestlipak si napsal nějakou novou básničku?“ podívala se na něj zkoumavě, když se oba posadili opět ke stolu.
„To víš, že napsal. Dokonce jsem ji i přinesl na papíře. To abych ji cestou nezapomněl.“ A vyndal z kapsy saka pomačkaný kus papíru.
„Ne, ne, já sám, přečtu ti ji jako posledně.“
V té chvíli se ale zarazil.
„Jako posledně to ale nebude, když ty nemůžeš.“ Mája se k němu přitiskla.
„Přemejšlej, ty přeci můžeš, ne? Nebo se snad stydíš? Zatím jsem si toho vůbec nevšimla. Mně se ta tvoje nahatá recitace pokaždý moc líbí. Ty budeš přednášet a já se budu dívat a poslouchat.“
Karel se na ní s úsměvem podíval.
„Pokud ti nebude vadit, že budu běhat nahatej. Ale nechtěl jsem s tím sám začínat, abys neřekla, že nejsem normální.“
Mája se rozesmála.
„Já bych řekla, Karlí, že jsme ujetý oba dva. Mně se to ale takhle docela líbí.”
Karel po chvíli vstal a sundal sako.
„Počkej, já sama. Pojď ale blíž ke mně. Tady, k posteli.“
„Nazval jsem básničku „LOCHOTÍNSKÁ NOC.“
„Barevný splín se nad krajem sklání,
má milá řekni mi, jaké máš přání?
Plášť noci skryje sen
a naše oči zazáří,
vždyť milovat se budu s přeludem
a hladit Touhu po tváři.
Má milá, řekni mi, co by si chtěla?
Mám zlíbat snad každou část tvého těla?
Vždyť tvoje ústa jsou jak sen
Který spad na ospalá víčka
Pojď, chci tě v své náruči hýčkat.“
Zatím, co četl báseň, Mája, stejně tak, jako ve středu, si ho přitiskla k sobě.
„Moc krásná básnička. Tímhle mě pokaždý úplně dostaneš. Když tě vidím takhle nahatýho, tak mě to taky vzrušuje. Nemysli si. Dneska tě ale budu v tý náruči hýčkat zase já, jo?“
„Asi bys měl cestou domů problémy, že jo?“ zasmála se a svlékla si blůzu. „Pojď a lehni si tady vedle mě.“
Zatlačila ho jemně do postele, sklonila se nad něj a krátce ho políbila.
„Ty přeci na rozdíl ode mne můžeš, ne? Ale lež, chci to udělat sama.“
* * *
