Lidé až po mnohaletém soužití zjišťují, že si vlastně vůbec nerozumějí.
Je to věčná otázka, na kterou nikdo nezná odpověď: Budou spolu spokojenější partneři, kteří jsou úplně stejní nebo naopak ti hodně odlišní, kteří se budou vzájemně svými rozdíly doplňovat? Faktem je, že mnohé páry jsou spolu řadu let, ale dokud pracují a vychovávají děti, nemají vlastně čas nad takovými věcmi moc přemýšlet. Takto popisuje svou zkušenost šestašedesátiletý Jindřich z Prahy: „Vychovali jsme tři děti, já měl náročné zaměstnání, chod rodiny byl víceméně na manželce. Když děti odešly z domova, já dál hodně pracoval a žena dál zvelebovala domov. Brali jsme to jako samozřejmost. Já se také hodně věnoval sportům, o víkendech jsem vyrážel s kamarády na kolech na hory. Ale po odchodu do penze jsme oba zjistili, že si lezeme na nervy. Mám zdravotní potíže, takže už nemůžu na kolo tak často a na tak dlouho jako dříve. Rád bych si někam vyjel, zašel, ale žena nechce. Je zvyklá být doma a pořád utírat prach, něco chystat, něco dělat na zahradě. Mě to doma moc nebaví, přiznávám. Ji zase nebaví někam chodit. Nezměnili jsme se, vlastně jsme tak žili celý život. Jenže jsme měli společná témata, to znamená děti, neustále nějaké investice, prostě život běžel. Teď jako by se zastavil a my žijeme jako lidé, kteří mají o příštím životě každý jiné představy. Dost mě to překvapilo a nevím, co s tím. Vlastně mě až šokovalo, jak jsme si cizí.“
O tomto problému se moc nemluví, ale objevuje se poměrně často. Lidé až v penzi zjistí, jaký vlastně mají s partnerem či partnerkou vztah. Jestli pevný, jestli je jim spolu dobře nebo zda dosavadní život prožili s někým, s kým ho spojovaly jen děti, starosti o chod rodiny, povinnosti.
„Je dobré si uvědomit, že párové soužití se výrazně změnilo v náročnosti na délku. Když monogamie před tisícem let vznikla jako výhodný způsob, jak vychovat děti a ekonomicky udržet nějakou úroveň, šlo o dvacet, pětadvacet let. Nyní se ale délka aktivního života prodloužila, takže se dostáváme na to, že s partnerem žijeme přes čtyřicet let,“ uvedl psycholog Petr Šmolka.
Psycholog Steven Stosny na toto téma řekl: „Je velmi pošetilé odcházet do penze a myslet si, že se partner či partnerka změní, že budeme žít jinak, než dosud. A úplně nejhorší je si myslet, že to, co jsme cítili ve vztahu jako problém nebo nás to přímo štvalo, v penzi zmizí nebo se zmírní. Bude to přesně naopak.“
Někteří partneři jsou odlišní a ve vztahu jim to velmi vyhovuje. Dominantní muž je třeba rád, že má doma ženu, pro kterou je nejdůležitější péče o děti a domácnost. Žena společenská a upovídaná je ráda, že má doma partnera, který ze všeho nejraději něco kutí v garáži a nic po ní nechce, tudíž ona má čas na kamarádky a kulturní akce. Když mají život naplněný prací, koníčky a běžnými starostmi o děti a chod rodiny, vlastně mnohdy nemají čas ani náladu se ve svých odlišnostech takzvaně pitvat. Jiná situace nastává, když přestanou pracovat. „Volný čas, to je prevít,“ říká sedmdesátiletý Václav. „Náš vztah se ženou byl už poslední roky takový vlažný, ale že se v penzi změní v peklo, to jsem nečekal. Je podrážděná, věčně nespokojená, pořád do mě rýpe. Vadí ji, že prý pořád sedím doma. Jenže mě bolí nohy a v životě jsem se nadřel dost. Nejsem typ takového toho aktivního seniora. Mám rád klídek, dobré jídlo, sport v televizi, občas pokecám se sousedem. Nic mi nechybí, nic nepotřebuju. Dříve jsem si vlastně ani neuvědomoval, jak je žena náročná. Vydělávala dost peněz, tak si kupovala, co se jí líbilo. Ale teď, když se v penzi musíme omezovat, mi pořád nadává, že jsem k ničemu, že penzisté ještě pracují, že bych si měl najít brigádu. Ani za nic, říkám. Prostě se pořád hádáme. Dokonce si říkám, že byla chyba, že jsme se před odchodem do penze nerozešli. Nenapadlo mě, že to bude tak hrozné a že se tak výrazně projeví, že jsme každý jiný,“ vypráví.
Jedná se o citlivé téma, protože si o něm lidé, kteří se do takové situace dostali, zpravidla nemají s kým promluvit. Mnohým je trapné přiznat i sami sobě, že vlastně strávili život s partnerem či partnerkou, se kterým si nerozumí. V hlavě se jim ukládá myšlenka, zda to nebyla chyba, zda život neměli prožít s někým úplně jiným, jestli vůbec byli šťastni. A když se ze vztahu vytratí city a nastane takto racionální bilancování je zpravidla zle. Zároveň je tu i další faktor. Lidé si říkají: Přece se nebudeme rozvádět v penzi, to by byla hloupost, když jsme spolu tak dlouho a navíc by to bylo i ekonomicky nevýhodné pro oba.
Hlavní je, neočekávat, že partner či partnerka se v penzi změní. Že nás překvapí něčím novým, ba přímo pěkným. Ne. Pokud nám na něm něco vadí, musíme si uvědomit, že v penzi nám to bude vadit ještě více. Smířit se s tím, promyslet si, zda je to jen banalita nebo věc, která nás opravdu trápí. Ale dobré je počítat s tím, že mnohdy právě v době strávené v důchodu, člověk pozná svého partnera lépe, než za celý předešlý život.