Jak už jsem psal, zázraky se dějí, a my jsme trefili bez problémů na hotel, kde budeme bivakovat 5 nocí, pokud v Petrohradu nezabloudíme večer, a neobjevíme se třeba ve Finsku. Pokojík byl čistý, útulný, a tak nám nic nebránilo vyjít ven, a vyrazit za…. No jo, ale kam, za čím, a jakým směrem? A teď babo raď. Pro bezpečnost moji jsem si to řekl sám potichu, aby moje Helča si to nevzala osobně. a já neskončil v řece Něvě.
Otevřel jsem cestovníček, moudrý to notýsek plný poznámek, a hle, první cíl. Muzeum FABERGE, kde bydlel klenotník Carl Fabergé, který se svou rodinou vyráběl umělecké a zlatnické předměty pro ruskou, ale i evropskou šlechtu. Nejznámější výtvory byla Fabergérská vejce, která byla určena pro carskou rodinu. Zavelel jsem odchod z hotelu, a vyšli jsme do ulic Petrohradu.
Co že to říká cestovníček? Aha, doleva, doprava, šup na busík číslo 7 a třetí zastávku u vodního kanálu vystoupit, a podél něj asi 100 metrů a jsme v cíli.
Jak lehce napsané. Došli jsme na zastávku busu, trolejbusu i tramvaje na hlavní třídě, která vede přes celý Petrohrad, Něvský Prospekt. Tři široké pruhy tam, tři nazpět, sen našich řidičů na české dálnici. Semafory dvakrát tak velká skla, zelený panáček pro chodce si to štramákuje, pod ním čas, který zbývá na přechod… jen jaksi těch 30 sekund je i pro lidi, co mají pevný a rychlý krok, jen taktak. Představa, že mám něco s nohama, o berličce, či dokonce se opírat o vozík, no… raději nemyslet. Je ale zajímavé, že po celou dobu co jsme tam byli, takového člověka jsme tam neviděli.
Stáli jsme tam asi dvě minuty a hle, busík 7 přijel, a my nastoupili. Přiložili jsme karty na MHD ke čtečce, pípla nesměle, ukázala se zelená šipka a my jsme si sedli. Dveře se zavřely a kde se vzala tu se vzala ženština ve vestě, a kontrola jízdenek. Čtečkou v ruce si zkontrolovala karty, že prošly čtečkou, a tohle dělala u všech lidí, co nastoupili. V každém busu, tramvaji či trolejbusu jezdí kontrolor nonstop, a po každém zastavení a rozjetí kontroluje lidi. Ta představa, že toto dělá pokaždé z vyjetí ze zastávky stále 8 či 12hodin v přecpaném vozidle, mne děsila. Bez lístku se nikdo nesveze.
Busík se rozjel, jedna stanice ok, druhá ok, a najednou si to klidně odbočil. Vyděsilo nás to, kam nás to veze, a hned jsme vystoupili. Tam jsme přišli na další Petrohradskou fintu. Ony ty čísla mají totiž stejné jak autobusy, tak trolejbusy i tramvaje… Jen jaksi… Busík jede svoji trasu, tramvaj trošku jinou, a trolejbus taky. Jen v jistých stanicích se protínají, a tak tam máte stejné číslo 3x. Vyber si, šmudlo,… Takže detailní luštění stanic pod čísly na sloupu, a všímat si obrázků. Bus, pak čárečka nad ním... aha, trolejbus, nebo ten symbol žen...aha toť tramvaj.
Pěšky od zastávky za rohem jsme došli k muzeu FABERGE u kanálu říčky, který protínal silnici a vedl dál mezi budovami, pod mosty a při pohledu na něj jsem se cítil jako v Benátkách. Proto se asi Petrohradu také říká severské Benátky. Zaplatili jsme vstupné a vešli do budovy. Tak co pro nás máš holka připraveného? Když jsem viděl první vystavené kousky historie, jakoby jsem slyšel odpověď: „Koukej, poznávej, a buď zticha.“
Ve vitrínách byly vystaveny nádherné šperkovnice, boxy na klenoty ve tvaru vajíček, v krásných síních. Uměl si ten klenotník žít… Na výstupu z muzea prodávali věrné kopie těch vajíček, ale… za tu cenu jednoho mám doma 20 plat vajíček po 30 kusech. No a jako milovník knedlíků s vajíčky jsem zvolil jakou to že možnost?… Hádejte jakou…
Večer padl na město, prošli jsme se po Něvském Prospektu pěšky na hotel, a tam… Padli jsme jak po dobytí Zimního paláce. Spali a spali jak miminka. Ten palác dobydeme zítra, či pozítří, či …. chrrr pfííí, chrrrr pfííííí. A to nej nás teprve čekalo...