Od počátku tisíciletí se doba, kterou Češi prožívají v penzi, prodloužila o čtyři roky a čtyři měsíce, takže průměrně v ní je nyní člověk zhruba dvacet čtyři let a tři měsíce.
Důvod je jasný, senioři se dožívají čím dál vyššího věku. Na jedné straně to mnozí lidé považují za skvělou zprávu, na straně druhé je to pro mnohé zpráva naprosto varovná. Stačí si představit, co znamenalo dvacet čtyři let v životě člověka, když byl mladý či ve středním věku. To je dlouhá doba. Za tu dobu se člověk z dítěte stane dospělý, vystuduje, často založí rodinu, získá práci. A teď je dobré si představit, že stejně dlouhou dobu bude trávit bez práce, bez starostí o jiné, mnohdy s nemocemi, osamělý, s omezenými finančními prostředky, tudíž s menšími možnostmi svůj život naplnit něčím radostným. I takový totiž mnozí lidé mají život v důchodu.
Spousta seniorů, kteří žijí právě v penzi aktivně a příjemně, jistě namítnou, že takový pohled na poslední etapu života je zkreslený a pesimistický, protože život v důchodu je takový, jaký si ho člověk udělá. Zároveň ale každý rozumně uvažující člověk pouští do svého optimistického přístupu fakt, že když přijde vážná nemoc a začnou ubývat síly, život v penzi své kouzlo nekonečné zábavy a odpočinku, ztrácí. Naopak začne být naplněn starostmi, bolestmi.
Tak proto jsou nyní zveřejněná čísla radostná i smutná zároveň.
„Opravdu je velmi dobré si už v produktivním věku uvědomit, že žádná předešlá generace netrávila v důchodu tak dlouhou dobu jako my. Dříve lidé v penzi trávili jen pár let, případně se jí vůbec nedožili, protože umírali daleko mladší,“ potvrzuje psychiatrička Tamara Tošnerová.
Z nyní zveřejněných údajů České správy sociálního zabezpečení vyplývá i to, že průměrná doba v penzi je součtem velmi rozdílných časů, které v důchodu tráví muži a ženy. Zatímco průměrný český muž čerpal loni penzi, přes devatenáct let, průměrná česká žena něco málo přes dvacet osm let. Jasně se projevuje, že se ženy dožívají vyššího věku. Zajímavé je i srovnání s nedávnou minulostí. V roce 1989 čas strávený v penzi v Česku trval průměrně šestnáct let, v roce 1970 jen jedenáct let.
Demografové čím dál častěji mluví o tom, že mnozí lidé odcházejí do penze, přestože by jim ještě zdraví umožňovalo pracovat a měli by pracovat i chuť. U některých profesí to samozřejmě není možné, ale u některých ano. Podle studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu Univerzity Karlovy většina Čechů odchází do penze především proto, že dosáhli oficiálního důchodového věku a to je při současné ekonomické situaci škoda. Analýza zmiňuje, že jejich odchod do penze je vlastně ekonomická ztráce pro stát, protože tito lidé mají dost zkušeností a sil, aby mohli pracovat dál. Což je paradoxní, protože jiné studie ukazují, že mladí lidé mají pocit, že jim pracující senioři zabírají místa.
Každopádně aktuální zveřejněná čísla jsou nejlepším důkazem toho, jak hodně se společnost v tomto směru mění a že pobyt v penzi se stává významnou a dlouhou částí života. Není to už jen pár let čekání na konec, jak mnohdy v minulosti býval ten čas označován. Naopak, je to neuvěřitelně dlouhá doba, za kterou se dá ještě prožít spousta věcí.