Ztráta partnera je situace, na niž se někdy pozvolna, i když nedobrovolně, připravujeme. A to tehdy, pokud jde o jeho nemoc, kterou začneme čím dál více vnímat jako neléčitelnou. Jsou však i odchody nečekané, náhlé, na něž nejsme v tu chvíli připraveni vůbec. To jsou úmrtí na infarkt, mrtvici, srdeční selhání, dopravní a jiné nehody, výjimečně i v důsledku násilných trestných činů či sebevražd.
Zvláště v mladším věku, kdy smrt není zcela běžná, představuje náhlá ztráta partnera obrovský životní zlom. Dá se říct, že v první chvíli člověk přežije snad jen z vrozeného pudu sebezáchovy. Každý si svou osobní tragédii musí prožít sám a osvědčený návod, jak se k ní postavit, neexistuje. Po prvotním šoku a popření vzniklé skutečnosti (to nemůže být pravda) často přichází hněv (proč zrovna já?), strach z neznámého (co teď bude?) a deprese (nic nemá smysl). Některé náhle ovdovělé ženy se snaží chovat tak, jako že vše zvládají jako dosud. Jiné mají potřebu neustále mluvit o svém nebožtíkovi. Další se zavalují prací, aby unikly trýznivým myšlenkám. Ale nejrozumnější je asi, dát všemu čas.
Jeden výrok říká: "Vše má svůj důvod a smysl, vše má svůj čas a řešení". Zatímco první polovina výroku v mnohých vyvolá pochyby a nesouhlas, druhé polovině dá určitě většina za pravdu.
Jedno je nám jasné - minulost už nevrátíme. Tady nemáme na vybranou. Musíme tedy zvládnout to, co přišlo, tu nečekanou velkou vlnu. Ale jak? Každý nejspíš intuitivně vycítí, co mu ulevuje, a jistě nechce jít vědomě proti sobě. Kdo chce trávit prvotní čas o samotě, ať se nenutí do společnosti. Hodně pomáhají procházky, které sice vedou k přemýšlení, zároveň však i uklidňují proti stresu. Nemá smysl zadržovat vnější slzy, když naším nitrem lomcuje pláč. Je dobré přijmout pomocnou ruku druhých, pokud si s něčím nevíme rady.
A hlavně je třeba naslouchat svému srdci. Ono samo nám jednoho dne, až trochu odezní smutek i hněv nad nespravedlností osudu, napoví, že je připraveno přijmout další život. A to je obrat k novému začátku, i když cítit a pochopit všechny emoce není zdaleko u všech stejné. Někdo si sám neporadí a pomohou mu různá společenství, církev, psychologové či další poradci, někomu prospěje změna bydliště či zaměstnání, případně poznání nových lidí. Důležité je však vždy vědět, že život jde dál a s ním i my. Nezříkejme se možnosti řídit si sami svou další životní kapitolu. A jestli se vám to dosud nepovedlo, věřte, že dříve či později se to povede, pokud to budete sami chtít. Pamatujte, že rozhodující je, co cítíte vy, bez ohledu na to, že se to třeba někomu z vašich blízkých či známých nemusí zamlouvat.
A my se vás čtenářů ptáme: Jaké prostředky pomohly vám zotavit se ze ztráty partnera? Váhali jste nebo jste dokonce cítili vinu za to, že jste nalezli nové štěstí? Jak jste ho potkali? Nutili jste se do něčeho, co se vám neosvědčilo? Pomohla vám prostá lidská sounáležitost? Podělte se s námi o své příběhy, aby se z nich případně mohli poučit i jiní.
