Vedle určitě důležitějších zpráv z české kultury současnosti, převážně z oblasti populární hudby, tak nějak zaniká informace, že tento týden patří také knihovnám v celé republice.
Tedy jen pár slov o literárních skvostech a myšlenek, které se mi zrovna honí hlavou.
Na nočním stolku odpočívá, vždy jen do večera, rozečtený román od české spisovatelky Aleny Mornštajnové – HANA. Kdysi po přečtení anotace jsem se hnala do místní knihovny pro jeho zapůjčení. Termín čekání odhadla paní knihovnice na rok. Nedávno jsem nevydržela. Přes mou přísahu, že už žádnou novou knihu z kapacitních důvodů, jsem paperbackové vydání zakoupila. Asi vám neříkám nic nového, protože mnozí ji už přečetli. Přesto tomu, kdo ještě nepropadl strhujícímu vyprávění z doby minulého století, kterou známe, a z míst, která jsou většině z nás vzdálená, ji vřele doporučuji.
Další, spíše odpočinková, ale napsaná šťavnatým a citlivým jazykem, je kniha amerického autora Anthony Doerra – ČTVERO ROČNÍCH OBDOBÍ V ŘÍMĚ. Je to vlastně popis úžasných postřehů spisovatele a otce malých dvojčat, která přivezl do Říma i s mladou manželkou na roční studijní pobyt. Tak ta je už přečtená a zodpovědně po měsíci vrácená do knihovny.
A teď něco o trápení se sonety. Psala jsem tady o mé účasti na soutěži Sefertovy Kralupy. Podmínkou bylo také složit jeden sonet. Protože tenhle druh poezie nepíšu, vyhledala jsem poctivě pravidla veršování. Dalo mi to práci něco vymyslet. Přesto si nejsem jistá, zda moje snaha byla správná. Teď se pitvám v různých knihách a na Internetu a čtu dostupné sonety. Zjišťuji, že každý básník má úplně jiný rým, ale ani jeden se neshoduje s předepsaným vzorem. Vůbec to nechápu. Pro příště snad budu muset zajít do nějakého Ústavu pro jazyk český (jestli ještě existuje) a zjistit, jak se věci mají.
Níže uvádím můj sonet, i když nevím, zda je tím, čím by měl být.
Sonet č.2 stařecký
Dívám se na sochu mého mládí
a chtěla bych být kamenem
se šťastnou tečkou za jménem
Ta myšlenka mě stále svádí
Však déšť po tváři vrásky hladí
A revma cuká ramenem
Snad osud byl mi břemenem
Má zmoklá duše strouhou pádí
Oči v naději upírám
na přelud z minulosti
co pomalu mizí bůhví kam
Zase mi bolí kosti
Zmateně chodím sem a tam
v kaluži bezbrannosti
Omlouvám se, semlela jsem všechno dohromady,ale snad si každý něco z toho vybere.
