Mladí lidé říkají: To je hezké, tak bychom také chtěli žít. Proč se to někomu podaří a někomu ne?
Dlouholeté manželství je v poslední době považováno za něco obdivuhodného, výjimečného. Rozhodně ne za samozřejmost. Zejména lidé mladí nebo ve středním věku, kteří už za sebou mají několik nepovedených vztahů, nechápou, jak je možné, že se k sobě některé páry chovají hezky i po třiceti, čtyřiceti letech, padesáti letech. Ale kdyby se jen chovaly hezky, řeklo by se, že je to slušnost. Ale oni si ti lidé mnohdy ještě povídají, dotýkají se sebe navzájem, zkrátka, je z nich na první pohled vidět, že jsou spolu rádi, že jim je spolu dobře.
„Často se ptám babičky a dědy, jestli mají na dlouholetý vztah recept. Vím, že je to hloupá otázka, ale oni se opravdu mají rádi, přestože jsou spolu přes padesát let,“ vypráví pětadvacetiletá Klára.
„Ty říkáš, přestože jsme spolu přes padesát let. Ale my se máme rádi, protože jsme spolu pětadvacet let, ne přestože. Za tu dobu se známe, víme o svých chybách, přáních, známe toho druhého stejně dobře jako sebe. Tak proč bychom jeden druhému měli činit něco zlého, když jsme vlastně jedna bytost. Sobě přece nechceš dělat nic zlého, ne?“ vysvětluje jí její babička.
Možná že ta dáma jednoduše vystihla to, nad čím bádají vědci, psychologové a různí partnerští poradci. Protože každého někdy v životě napadlo: Čím to je, že někomu manželství vyjde a někomu ne?
„Důvodů je několik. Vztahy přirozeně stárnou a umírají. Stárnutí je rychlejší, pokud pár nemá děti, pokud se partneři málo vídají a samozřejmě, pokud se k sobě nechovají hezky,“ uvedl psycholog Jeroným Klimeš, autor knihy Křesťanství, vztahy a sex. „Konec partnerství začíná vlastně už po třech měsících od chvíle, kdy se ti dva seznámili. Už v té době se lidé přestávají přetvařovat a na povrch vyplouvají špatné povahové vlastnosti. To vede k poučování, moralizování, prvním konfliktům. Pak nastává degenerace komunikace. To jsou případy, kdy význam řečeného neodpovídá tomu, co chtěl člověk říct. Jsou to věty s ironií, s dvojím významem. Často lidé přestávají být schopni vyjadřovat city, protože mají obavu, aby nebyli považováni za slabé,“ vysvětlil.
Další psycholog, který má četné zkušenosti s partnerskými potížemi, Petr Šmolka, s oblibou říká, že manželství není generátor na štěstí. „Problém je v tom, že si to mnoho lidí myslí a nejsou si schopni připustit, že časem, po prvním období zamilovanosti, se manželství stává pragmatickým svazkem dvou rozumně uvažujících lidí. Je to vlastně dohoda. Jedině tak má šanci, že vydrží,“ vysvětluje.
Psychologové velmi často zmiňují termín rozvodová bariéra. Jde o to, že pokud lidé uzavřou sňatek, je přece jen trochu složitější se rozvést, než když spolu jen tak žijí, nemají společný majetek, závazky. Právě proto dříve mnohem méně manželství končilo rozvodem. Rozvod byl prostě tak trochu ostuda a trochu komplikovaná věc.
„Dcera se už třikrát rozešla s partnerem. Je jí třicet. Ani s jedním z těch mužů nebydlela, ale pokaždé to byla velká láska a pak se z toho hroutila. Myslím, že je typickou představitelkou dnešních mladých žen, které vztahy takzvaně přechodí. My sice v mládí randily, nebyla jsem žádná světice, ale vždy mi bylo jasné, že pokud se mi nějaký muž bude zdát vhodný, chci si ho vzít. Chtěla jsem být vdaná paní. Prostě to tehdy bylo důležité. Bylo to společensky vhodnější, než být ve třiceti svobodná nebo rozvedená,“ vypráví pětašedesátiletá Jana. Říká, že její manželství prošlo různými lepšími i horšími fázemi, nicméně realita je taková, že se svým mužem dvakrát ročně jezdí sami dva na dovolenou, často chodí spolu do divadla, a když je lidé pozorují, mnohdy si říkají: Hele, to je hezký pár, jak si ti dva povídají a jak se k sobě hezky chovají.
Sociologové a psychologové v poslední době používají výraz doba soumraku manželství. Nazývají tak dobu, kdy mladí lidé do manželství buďto nevstupují vůbec nebo ho nepovažují za natolik důležitý a zavazující akt, aby ho mohli kdykoli ukončit. Jejich zdůvodnění je vcelku prosté: Je to nuda, láska a vzrušení vymizely, ukázalo se, že máme rozdílné představy o životě… To vše mnozí lidé považují za jasný důvod, proč odejít a hledat partnera či partnerku, se kterým jim bude lépe. Právě tak neuvažují lidé, kteří v manželství setrvali dlouho. Ti naopak říkají: Lepší nuda než hádky nebo násilí, lepší než vzrušení je jistota a spolehlivost, ukázalo se, že sice máme poněkud rozdílné představy o životě, ale právě to nás drží pohromadě, protože každý z nás má své zájmy, své přátele.
Ano, na jeden problém se dá dívat takto rozdílnými pohledy.
Takže, když někdo zase někdy uvidí starý pár, ze kterého bude jasně vyzařovat, že těm dvěma je spolu dobře, má dvě možnosti:
Říct si: Kdo ví, jak to mají ve skutečnosti, třeba po sobě doma házejí hrnce a tady dělají divadlo a vodí se za ručičku.
Nebo si říct: Hele, jde to. Tak já nebudu dnes bručet, že muž jede o víkendu s kamarády na kole, ale zítra uvařím jeho nejoblíbenější jídlo, aby si zase uvědomil, že mi na něm pořád záleží. A možná, že si jednou spolu, až nám bude osmdesát, taky takhle spolu vyrazíme do kavárny.