,,Co víš tati o prvním biografu v Praze?“
Jana Werichová dala tuto otázku svému otci v jednom rozhlasovém pořadu.
,,Jó, to si otevřel nějaký Dismas Šlambor alias Victor Ponrepo v domě U modrý štiky,“ odpověděl vševědoucí starý pán.
,,Tati, to je tam, co je dnes samoobsluha.“
,,Ano, přesně tam. To je ta tragédie. Je tam samoobsluha a žádnej Dismas Šlambor!“
Ve vesnici Brankovice mají na škole pamětní desku. Oznamuje se zde stroze, že tuhle školu navštěvoval nějaký Ladislav Kadlec. Byl to letec a český Bader! Národní hrdina Velké Británie požívá ve své vlasti velkou úctu a je i v čítankách. Holič z Brankovic tohle štěstí neměl. Byli jen dva letci, kteří létali s protézami, pomineme-li Meresjeva. Byli to Bader a Kadlec!
Anketu u bran školy s otázkou, kdo byl Ladislav Kadlec raději nepokládat. Člověk by se mohl dočkat úrovně odpovědí v anketách komerčních televizí.
U každé vesnice stojí Svatý Ján. Stojí i v obci Podboří na hrázi bývalého Kněhnického rybníka. Po slavném svatořečení v roce 1729 začaly sochy tohoto barokního světce růst jako houby po dešti. Vznikl obrovský kult ochrany zpovědního tajemství. Je však všeobecně známo, že smrt vikáře Johánka z Pomuku dne 20. března 1393 byla jen vyvrcholením mocenských sporů mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Odnesl to vikář, který nikdy nebyl zpovědníkem královny Žofie. Neměla žádné styky s katolickou církví a fandila husitům! Církev obratně tohoto smutného osudu zneužila. Katolická církev je také jediná ze všech církví, která zná zpověď!
Ve stříbrném sarkofágu v chrámu Svatého Víta je uložen i jazyk světce, který podle Karla Havíčka Borovského neshnil v hrobě. Jakmile se prokázalo, že hmota v relikviáři je jen pozůstatek mozkové tkáně a s jazykem nemá vůbec nic společného, bylo už vše zažito a mystifikace je dokonalá. Bohudík, tak jako dnes lidi nezajímá Ladislav Kadlec, málokdo se zajímá o Svatého Jána!
Mnoho lidí považuje kronikáře za podivíny a jakékoliv archivování za zbytečnost. Fanouš Rendl vede poctivě fotbalovou kroniku čtyřicet let!
V roce 1998 nastala katastrofální finanční situace oddílu kopané. Fanouš je také dlouholetým pokladníkem. Výbor se rozhodl oslovit případné sponzory. Pokladník navštívil areál bývalého JZD. Současně s ním přijel pán ve stříbrné metalíze. Vystoupil, měl červenou kravatu a sluneční brýle. Jeden ze zaměstnanců poznal pokladníka oddílu a pána za ním poslal.
,,Nabízím prodej I.B třídy za padesát tisíc. Majitel a zároveň prezident klubu nám koupil soutěž o třídu vyšší!“
,,Vážený pane, když se mi nepodaří do konce měsíce vybrat oddílové příspěvky od hráčů po čtyřiceti korunách, zůstanu dlužen tři stovky měsíčního platu hospodáři!“ Takto lapidárně vyjádřil pokladník stav financí svého oddílu.
Nakonec vše vyřešil místní podnikatel. Povolal si členy výboru a pravil:
,,Uspořádáme velkolepý sportovní ples. Mám známosti, oslovím různé podnikatele, zařídím reklamu. Zvolíme fotbalistu století. Obešleme bývalé hráče. Fotbalistou století zvolíme ligového hráče, pocházejícího z obce. Vydražíme jeho dres, do sálu umístíme skleněnou pokladnu na zatravnění hřiště. Všechno bude velkorysé. Mám známé v brněnské televizi, uděláme program, soutěže. A vše bude uvádět známá televizní hlasatelka!“
Fanouš dodal: ,,A já budu v sále instalovat výstavu fotografií, plakátů, ukázku listů z kroniky. Také tam přeneseme z kabin nějaké hezké poháry!“
Domluveno, dojednáno. Výstava byla umístěna hned vedle cen do tomboly.
Ples nazvaný Podborecká penalta se vydařil. V sále bylo přes pět se spokojených účastníků. Nápad podnikatele přinesl ovoce. V sále slzeli staří fotbalisté, jakmile hlasatelka přečetla pozdravené dopisy starých kamarádů, kteří se nemohli z různých důvodů dostavit. Tombola měla hodnotu padesát tisíc. Skleněná pokladna se plnila bankovkami jako při televizní dobročinné akci. Pozvaní hosté se nechali vidět. Ligový hráč se dostavil s rodinou a přede všemi pustil do skleněné pokladny pět tisícovek. Pak předal pořadatelům svůj dres s nápisem na zádech.
Vyinkasoval za to pohár hráče století a zakoupil padesát tombolových lístků. Po vylosování bohaté tomboly se přistoupilo k dražbě ligového dresu. Oblékla si jej televizní hlasatelka. Vítěz dražby měl právo jí dres svléknout a měl dostat od krásné ženy pusu! Učinil tak jiný místní podnikatel a za tuto poctu dal tři tisícovky!
Paní televizní hlasatelka byla celou akcí nadšena. Měla jedinou výhradu. Vadila ji ta výstava trofejí a fotografií. I když se návštěvníci plesu u panelů zastavovali, exponáty prohlíželi a živě diskutovali, vypadalo to prý nepatřičně. Paní z televize se přede všemi vyjádřila o celé výstavě s despektem. Pravila něco o závanu totality na půdu společenského plesu. Připomínalo jí to prý agitační střediska bývalého režimu! Moderní to žena.
Kronikář a pokladník pak celou výstavu přetransformoval na stálou výstavu v kabinách. Ať každý vidí, že jsme klub s tradicí a žádná ořezávátka.
Konečně se zablýsklo na lepší časy i v obci Podboří. V sousedních Brankovicích mají na škole pamětní desku letce Ladislava Kadlece. Podboří má u školy pamětní desku letce Františka Krále! Tento Baťův muž, bojovník od Tobruku a pilot Liberátoru 311 bombardovací perutě zde chodil ve třicátých letech jako místní rodák do školy. Dlouho si v obci nepobyl. Jako poúnorový emigrant skončil v Kanadě.
Že by si na něj vzpomněli místní lidé, případně spolužáci?
Kdepak ty věci.
Vystopovat jej v Kanadě, dopisovat si s ním a prosadit v obci jeho Čestné občanství musel přistěhovalec, úplně cizí člověk.
No a zásluhou toho pána je i ta pamětní deska na budově školy!