Když Karel přesvědčoval Věru na tanec v Krymu, byl za tím zcela jasný záměr. Potřeboval, aby se Petr seznámil s Věrou, která na koleji sdílela pokoj s Káťou. Doufal, že se ti dva sblíží natolik, že budou moci oba potom dívky na koleji občas navštěvovat. Jinou cestu Karel neviděl. Uvažoval zcela pragmaticky. Budou se muset nějak dohodnout. Když tam budou společně, je už lepší tam jít s kamarádem. Nedokázal si představit, že by ke Kátě šel sám. Z tohoto záměru vynechal Vláďu. Petr se svojí aktivní povahou byl pro takové seznamování daleko vhodnějším subjektem. Tím spíš, že jeho krymská známost nedopadla vůbec dobře a Petra to dost dlouho mrzelo. Když s ním Karel k večeru na Zámečku mluvil, opatrně mu nastínil svůj plán.
„Je to na tobě. Máš zkrátka v rukou náš osud.“
Nebylo těžké Petra přesvědčit, aby se tohoto experimentu zúčastnil. Představa dobrodružného vnikání na přísně střeženou dívčí kolej ho doslova nadchla. Po zbytek týdne o tom s Karlem neustále mluvil. V pátek odpoledne jeho nervozita vyvrcholila.
„Co si mám vzít na sebe, Karle? Copak ty, ty máš ten krásnej oblek, ale já nemám ani kravatu.”
„Asi to, co jsi měl posledně, když jsme byli v Krymu, ne? A kravatu ti půjčím. Sako máš.“
Za chvíli přišel znova. „Hele, nemáš nějakou voňavku?“
To už Karel nevydržel a zhurta na něj vyjel.
„Ty vole starej, dej už pokoj a přestaň bejt nervózní. Přeci nechceš smrdět jak stará štětka. Když se budeš takhle chovat večer, tak se na tebe Věra tak akorát vykašle. Když jsme byli někdy v polovině října v Krymu ještě s Májou a Jardou, tak si byl prostě skvělej. Tak hlavně neblbni teď, když na tom tak záleží.“
Bylo něco před sedmou hodinou, když oba přišli na náměstí. Děvčata tam ještě nebyla. Ale nečekali dlouho. Pět minut po sedmé uviděl Karel vycházet z postranní ulice dvě postavy. Káťa byla nepřehlédnutelná i ve večerním šeru.
„Tohle je Petr. Je se mnou na pokoji. Požádal jsem ho, aby šel taky. Nerad se vracím v noci na kolej sám.“
„Přiznej se, že si měl ze dvou holek strach, co?“ zasmála se Věra a pořádně si Petra prohlédla.
„S Petrem jsme se přece už viděli před časem ve Vídeňce. Po té imatrikulaci.“
„Máš pravdu. Ale pojďte dovnitř. U vínka nám bude líp.“
Dole v sále uviděl Karel známého číšníka.
„Dobrý večer, pane Procházka, usadíte nás někam?“
Číšník se na chvíli zarazil a zkoumavě si Karla prohlédl.
„Á, pan Karel se společností. Už jsem si vzpomněl. Nebyl jste u nás už pěkně dlouho.“
„Pravda, nebyl. Není možné se pořád jen veselit. Občas je nutné se i učit. Ale na Krym se jen tak zapomenout nedá.“
„Teda, Karle, ty jsi tu nějak známej,“ podivila se Káťa.
„Párkrát jsem tady sice byl, ale ne tak často. To ten číšník má mimořádnou paměť. Všiml jsem si, že takhle oslovuje kdekoho.“
Když starý pan Procházka nesl ke stolu láhev vína, pomyslel si, kde asi Karel nechal tu mladičkou, drobnou černovlásku. Ale ta krásná zrzka, sedící vedle něj, ta byla podle jeho gusta. Zapomněl však na svoji zvědavost, s profesionálním úsměvem otevřel láhev a nalil do sklenice Karlovi na ochutnání.
„To je dobrý, pane Procházka,“ ozval se Karel. „Tak dlouho to zase není, abych zapomněl, jak tohle víno chutná.“
„Síla zvyku, pane Karle,“ opětoval úsměv číšník. „Přeji vám všem pěknou zábavu.“
„Jsem rád, že nám to takhle pěkně vyšlo,“ řekl Karel nadšeně, když si připili. „Mám zase strašnou chuť tancovat.“
Jeho plán zatím vycházel. Káťa ještě chvíli přemýšlela o Karlově konverzaci s číšníkem. Uvědomila si, že ho po této stránce vůbec nezná. A že tento familiérní rozhovor znamená, že už tady asi něco vypil. A určitě ne sám. Podívala se na něj. Ten pochopil, co se asi v této chvíli odehrává v její hlavě.
„Všechno někdy začíná a někdy končí,“ řekl nelogicky.
„Když jsem první den přijel do Plzně, tak jsme se tady seznámili s malou plzeňskou partou. Párkrát jsme byli tady v Krymu, párkrát ve Vídeňce, nebo Besedě. Ale za čas jsme zjistili, že naše zájmy se bohužel až příliš rozcházejí a že bude lepší naše vzájemné kontakty ukončit.“
„Tedy, Karle, ty jsi měl jít na diplomacii. Tebe je na pajďáku škoda. Ale my jsme to pochopili. Že jo, Káťo.“
Karlovi bylo Káti trochu líto, ale byl rád, že je to venku. Že to má za sebou. Objal dívku a políbil.
„Pojď, budeme tancovat.”
Chvíli byl tiše, ale pak Kátě řekl:
„Víš, chodil jsem tady s jednou plzeňskou holkou. Chodili jsme sem tancovat s celou partou. Je to už dlouho, co jsme se rozešli. Sbalil ji nějakej Němec. Vadí ti to hodně?”
„Když to bylo, tak se k tomu přeci nebudeme vracet. Mně spíš zajímá přítomnost. A taky budoucnost. To je vše, Karlíku. Není třeba o tom dál mluvit. Já jsem taky u nás v Praze chodila s klukem. Skoro rok. Máme na to přece už léta. O prázdninách jsme se ale rozešli. Docela těžce jsem to nesla. Myslím si, že ty taky. Byl jsi nějakej čas trochu mimo. Snad jsme ale oba už natolik dospělí, že víme, co děláme, ne? Tak proč by nám to mělo vadit. Mě zajímá, jaký jsi teď, a jestli takhle budeme spolu mluvit i zítra. Nechci kluka jen na jeden večer, nebo noc.”
„Ty jsi prostě úžasná, Katko. Řekla si to jednoduše a stručně. Přesně tak, jak to sám cítím.”
„Když něco dělám, tak se snažím to dělat s rozmyslem. Jenže ty si mi vlít do života jako meteor. Ani jsem o tom nestačila přemýšlet. Co jsem mohla dělat? Ale co ten tvůj kámoš. Přiznej se, že jsi ho vzal s sebou schválně. Nic jsi mi o tom neřekl.”
„Petr je docela fajn. Je s ním sranda. A hlavně, je takovej přímej, rovnej, nevím, jak to líp říct. Na nic si nehraje. Zkrátka úplně normální kluk. A to se mi na něm líbí nejvíc. Škoda, že dělá jinou aprobaci. Ale přiznám se, že trochu naaranžované to dnešní setkání bylo. Občas je dobré mít vedle sebe někoho, komu můžeš věřit a já jsem myslel trochu dopředu. Ty přeci bydlíš s Věrou, ne?”
Teď vše Kátě došlo.
„Dobře sis to vymyslel. Až polezeš ke mně do okna, tak budeš mít s sebou kamaráda, který se postará o Věru.”
A Káťa se na parketu rozesmála, až přestala tancovat.
„Hele, neříkej nic Věře, nebo dostanu pár facek. Tohle byl jen pokus, který nemusí vyjít. Vždyť nemusí k sobě vůbec pasovat.”
„Tak se podívej támhle.” A dívka ukázala na okraj parketu, kde tancoval Petr s Věrou.
„To nevypadá, že by si nepadli do oka. Ale domýšlel jsi také, že budeme v tom malém pokojíku všichni společně?”
„To jsem si sice taky uvědomil, ale nechávám to na vzájemné dohodě. Nechci dělat nic, co by tobě, nebo Věře vadilo. Chci jen být občas s tebou a mít tě rád. Ty jsi mi dala novou chuť do života a já bych ho chtěl s tebou žít. A taky dodělat pajďák.“
Taneční série skončila, ale Karel s Káťou ještě malou chvíli stáli na parketu.
„Čekala jsem, jestli mi po tom, co jsi právě řekl, nenaskáčou zase červený fleky, jako při zkouškách. Možná, že tam nějaký ten flíček je, ale v tomhle šeru to není zaplaťpánbůh vidět. Anebo přijdou později, až budu sama a znovu si to v hlavě promítnu. Tak vidíš, na to zásadní nám stačily tři tanečky. Jen jsem zvědavá, čeho se s takovým bláznem jako ty ještě dočkám. Ale určitě to spolu zkusíme Karlíku, co kdybychom propásli něco moc pěknýho.“
Ten večer dopadl pro všechny nad očekávání skvěle. Petr byl po několika sklenkách vína samá legrace a bavil celý stůl. Věra z něho nespustila oči. Karel s Káťou se do zábavy zapojovali jen zřídka. Když po půlnoci končili, Petr se najednou obrátil k Věře.
„Podívej, Věro, můžu ti dát taky konečně pusu? Tihle dva se líbaj furt a já nic. Až mi to přišlo líto.”
„To víš, že můžeš, ty můj chudáčku malej. Taky tě to ale mohlo napadnout už dřív.”
„Když já jsem pořád nějak nesmělej. Teď si to ale vynahradím, když můžu.”
Petrův výstup všechny pobavil. Líbal Věru nekonečně dlouho a ta se tomu ani nebránila.
Cestou do šatny potkal Karel starého číšníka.
„Dobrou noc, pane Procházka. Musíme už jít. Máme dlouhou cestu na malesickou kolej. Měl jsem ale zkraje docela strach, abyste před děvčaty nemluvil o mé bývalé společnici. O té malé černovlásce.”
„Měl jsem to už na jazyku, ale uvědomil jsem si, že by to nebylo vhodné. Ale vybral jste si dobře. Ta vaše nynější dívka je neobyčejně půvabná. Takové vlasy jsem ještě neviděl.”
Do rozehřátých těl se venku zakousl noční mrazík. Dívky se přitiskly ke svým partnerům a všichni vykročili směrem k dívčí koleji. Karel si tam se zájmem prohlédl fasádu budovy.
„Tak které to okno je vlastně vaše?”
Káťa ukázala na rohové okno v prvním poschodí. Věra nepochopila jeho otázku.
„Okno, jako okno, ne? Hlavně, že už jsme doma. Jsem docela unavená. Na courání po nocích jsem si už odvykla.”
„To já jen tak ze zvědavosti, děvčata. Jen chceme vědět, kde spíte. Nic víc.”
Když se rozloučili, oba hoši se vydali směrem k radčické silnici. Karel se obrátil na Petra.
„Je to dobrý, kamaráde. Je tam výrazná rohová bosáž, kde je možné si opřít nohy a hned vedle hromosvod. Tamtudy to určitě půjde.”
* * *
Když si Karel doma v Nelahozevsi promítal v hlavě ten páteční večer, musel obdivovat Kátin pragmatický a zároveň neobyčejně vstřícný přístup k jejich seznámení. Napadlo ho srovnání s počátkem září, kdy se seznámil s Májou. Ten rozdíl byl obrovský. Byl si vědom toho, že Mája byla proti Kátě vlastně ještě dítě. Nevyzrálé a náladové, ale na druhou stranu neobyčejně spontánní a milé. Jenže se chtěla především bavit. Jen nerad si připouštěl, že vztah s ní nemohlo udržet jen milování v její malé mansardě, které ho vždy nesmírně vzrušovalo. Jen byl zaskočen tím, že to skončilo tak náhle a hlavně brzy. Káťa byla jen o tři roky starší než Mája, ale byla už zcela dospělou, sebevědomou ženou, která přesně věděla, co chce. A Karel byl skálopevně přesvědčen, že také dokáže naplnit to, co říká. Úplně ho fascinovala. Obdivoval takové povahy. Možná proto, že sám byl úplně jiný.
Přes to vše nebyl schopen tak náhle Máju vytěsnit z hlavy, ani všechny vzpomínky na jejich schůzky. Jejich velmi krátká známost byla natolik intenzivní, že ho dokonale pohltila a zaměstnala všechny jeho smysly. Zapomínal na vše kolem sebe, na školu, na kamarády i na domov a viděl jen ji. Tušil, že toto člověk asi prožije jen jednou za život. Nic však nyní, když od jejich rozchodu uplynul už celý měsíc, Máje nevyčítal. Právě naopak. Byl jí nesmírně vděčen za to, že tu náhlou explozi všech smyslů mohl s ní prožít.
Jen pomalu si zvykal na Káťu. To, že jejich seznámení byla spíše spontánní reakce na rozchod s Májou, to před ní úzkostlivě tajil. Nebyl na to příliš pyšný. O to více se snažil osvojit si její způsob myšlení, předvídat její reakce a neustále ji něčím překvapovat.
V žádném případě nechtěl opakovat stejnou chybu, kterou udělal s Májou. Nechtěl ji do ničeho nutit, přestože by s ní byl nejraději pořád. Káťa byla zkrátka jeho jistota, kterou nechtěl v žádném případě ztratit.
Jeho kamarád Petr vůbec tímto způsobem nepřemýšlel. Jeho optimistická povaha si nepřipouštěla jakýkoli citový otřes, a pokud mu přeci jen něco vadilo, tak to byly spíše jeho občasné neúspěchy studijní, než ty milostné. Bral život tak, jak přicházel a příliš o něm nepřemýšlel. Byl to naprostý opak Karla. Možná právě proto se tito dva postupně velmi sblížili.
* * *
Z Nelahozevsi se Karel vrátil až v pondělí ráno. Nechtěl přijít o profesorovu přednášku a tak ani nejel do Zámečku. Z nádraží zamířil rovnou do školy a celé dopoledne raději vláčel po fakultě těžký kufr. Když spatřil ráno v lavici záplavu rudých vlasů a bledou tvář s modrozelenýma očima, byl v pokušení odhodit kufr, rozeběhnout se k ní a obejmout ji. Místo toho k ní klidně přišel a objal ji a vedle sedící dívku kolem ramen.
„Ahoj, děvčata? Jakpak jste strávily víkend?“
„Tedy Karle, co se to najednou s tebou stalo?“ podivila se dívka. „Nikdy si se s námi moc nebavil.“
„Co by se stalo? Je přeci normální, že když přijdu, tak slušně pozdravím a začnu nezávaznou společenskou konverzaci, ne?“ a Karel jemně stiskl Kátě rameno. Ta otočila oči nahoru, a když viděla na sebe upřený pohled, pohladila ho po ruce.
Vedle sedící dívce tento pohyb neunikl.
„Vy dva tajnůstkáři, tak jste to přeci jen dali spolu dohromady?“
„Bylo by na tom něco špatnýho, Marto? Co myslíš?“
„To ne, tak jsem to nemyslela, jen mě to u Karla trochu překvapilo.“
„No, vidíš, a mě samotnýho taky. Zázraky se ale pořád dějí. A tohle je jeden z nich. Pokud si to nezaregistrovala, tak jsem přece jen asi normální mužskej. Jen jsem byl dříve pod trochu jiným vlivem.“ zasmál se chlapec.
„Ale Karle, já jsem to nemyslela špatně,“ bránila se dívka.
„Já ti nic nevyčítám, Marto. Mám jen po matčiných víkendových buchtách dobrou náladu. A tak jsem se jen trochu víc rozpovídal. Já vím, že jste se na mě po tom výletu dívaly všelijak. A hele, Čepelák je tady, jdu si sednout k Honzovi.“
Karel se sklonil a políbil Káťu na tvář. Ta se za ním s úsměvem dívala.
„Má jen trochu bláznivý nápady. Ale jinak je milej, Marto.“
* * *
Když Karel odpoledne dorazil do Zámečku, byl tam jen Pavel, ostatní měli odpolední seminář. Do dveří nakoukl Vašek Konvička.
„Nepůjdete někdo běhat? Jenom tady kousek k lesu. Žádná honička, jenom vyklusávání.“
„Ani náhodou,“ zavolal z kouta pokoje Pavel. „Posledně jsem div nevypustil duši.“
„To já zase půjdu, Vašku. Potřebuji vyběhat ty víkendové buchty a svíčkovou. Jen co se převlíknu,“ ozval se Karel.
Venku čekal jen nevelký hlouček běžců. Celý Zámeček už den co den trénujícího atleta dobře znal a tak se k němu přidávalo už jen velmi málo nadšenců, kteří alespoň chvíli stačili jeho tréninkovému tempu. Karel přemýšlel, jak ten kluk, posedlý běháním, dokáže vlastně sladit svůj každodenní trénink s učením. Byla to pro něj záhada.
Běžel zvolna s ostatními úvozem směrem k lesu. Odpoledne teplota vzduchu přece jen trochu klesla, ale pořád byl krásný slunečný den, který vůbec nepřipomínal začátek prosince.
V čele malého hloučku běžců Karel viděl střapatou Vaškovu hlavu s potítkem kolem čela. Uvědomil si, že ho ani jednou neviděl v plzeňské Vídeňce, ale ani v místní hospůdce, která byla jen pár kroků od Zámečku. Kolik času jsem vlastně já strávil po hospodách, v Krymu, nebo na Lochotíně, pomyslel si. Možná víc, než Vašek na tréninku. Jenomže zároveň se mu vybavila tvář té malé černovlasé dívky a jejich noční milování. Proboha, copak to bylo něco špatného?
Hlouček běžců se ponořil do lesa. Vašek na chvíli zastavil, aby si odpočinuli. Zatím neodpadl nikdo.
„Můžeme to vzít teď nahoru do kopce k rušičce, nebo doprava kolem kraje lesa nad Radčice,“ řekl Karel Vaškovi.
„Promiň, ale já musím skutečně začít pořádně trénovat. Po Novém roce máme soustředění a pak jdu na halové závody. Tímhle tempem já běhat nemůžu. Já jsem vás chtěl jen na chvíli vytáhnout ven, abyste se trochu rozhýbali. Vezmu to teď nahoru do lesa. Už to tam znám. Díky za doprovod.“
Chvíli se za ním dívali, jak svižným tempem stoupá do kopce k rušičce. Na to nikdo z nich neměl.
„Když už nás Vašek takhle vytáhl ven, pojďte to vzít zpátky kolem rybníků, ať neběžíme stejnou cestou,“ navrhnul někdo.
Když vyběhli z lesa, pohled do otevřené krajiny směrem k Touškovu je přiměl se zastavit. Celý obzor pomalu rudnul zapadajícím sluncem, které nesměle vykukovalo zpoza mraků někde nad touškovským kostelem.
„Moc pěkný. Tohle by chtělo foťák,“ poznamenal někdo.
„Ale asi hodně kvalitní, už se přeci jen stmívá a tohle by bylo spíš na stativ,“ dodal Karel.
Jejich pokoj v Zámečku byl už skoro kompletní.
„Nevíte někdo, co je s Vláďou? Ve škole nebyl. Asi vůbec nepřijel,“ otočil se Vašek na ostatní.
„Mně nic neříkal,“ ozval se Karel. „Vím jen, že má hodně nemocnou mámu. Snad se nic nestalo. Buď přijede později, nebo dá vědět. Uvidíme.“
„Že vy jste zase běhali s tím bláznivým Konvičkou?“ zajímal se Honza Selinger.
„Myslím si, že kdybych se učil tak, jak ten kluk běhá, tak bych asi neměl se školou takové problémy,“ povzdechl si Karel.
„A co ti v tom brání?“
„Asi tahle hlava. Stejně jako tobě. Nemám pravdu? Ale pořád máme ještě čas.“ nenechal se odbýt Karel.
Honza jen mávnul rukou.
„Taková diskuse je na nic. Jdu na jedno. Potřebuju si vypláchnout z hlavy Rádla. Jde ještě někdo se mnou?“
Vaškem s Pavlem se zdvihli od karet a oblékli se. V pokoji zůstal jen Karel s Petrem.
„Neuděláme si turka?“ navrhnul Petr.
„Mám lepší nápad,“ řekl Karel a šel otevřít okno. Ze síťovky, která visela venku na skobě, vytáhl dvě lahve piva.
„My si pivo před večeří dáme taky, ne? A tady v klidu.“
„Jo, Karle, nevím tedy, co píšeš do toho tlustýho sešitu, ale radši si ho schovávej. Nedávno ti koukal zpod polštáře. Možná by ti nebylo milý, kdyby si ho kluci prohlíželi.“
„Hele, ty víš něco konkrétního? Nedávno mi to říkal i Vláďa.“
„To ne, jen jsem si na to teď vzpomněl. Nevím, jestli to někdo čet. Fakt. Zapomněl sis ho uklidit.“
Karel se při představě, že jeho deník čte třeba Honza Selinger, nebo kdokoli jiný, až zpotil nervozitou. Chvíli se koukal do okna, pak se napil piva a otočil k Petrovi.
„Díky, Petře. Není tam nic světobornýho, jen pár básniček holkám, ale asi by mě to vadilo. Díky.“
„Co Věra?“ zeptal se po chvíli Petr.
„Celou dobu čekám na to, až se na ní zeptáš. Vypadala ráno neobyčejně pěkně. Krátká sukýnka, vypasovanej svetřík, stejně jako Káťa a Marta vedle nich, vypadaly holky moc pěkně. Jedna lepší, než druhá. Ale na tebe se neptala. Ještě je asi na to brzy.“
„Dáme zase někdy taneček, ne?“
„Dáme, určitě, ale až trochu později. Musím začít konečně šetřit. Už jsem od začátku září utratil fůru peněz. Ale zítra byste se měli vidět na přednášce. Tak si domluv alespoň rande, ne? Anebo běžte tancovat sami.“
„A kdy to zkusíme jít k nim?“
„Neblbni. Vždyť ty holky znáš jen pár dní. Já je přeci jen znám trochu dýl, když je mám obě ve skupině. Ale přesto si zatím vůbec netroufnu ke Kátě lézt do postele. I když jsme už o naší možné návštěvě u nich spolu mluvili. Ostatně, Káťa s tím začala sama. Obě holky jsou moc fajn. Nesmíme si to pokazit přílišným spěchem. Věra rozhodně není z těch, co by tě chtěla vodit za nos. Buď tě bude chtít, nebo tě rovnou někam pošle. Ale podle toto, jak jste se k sobě měli v Krymu, tak tě spíš pošle časem k sobě do postýlky. Ale netlač na pilu. Tohle má ještě čas. Ale nechci ti do toho kecat.“
„Víš, že ve dvou je vždycky ta šance větší. Sám asi s ní tancovat nepůjdu. A už vůbec ne k nim do pokoje. Stejně, pokud k nim někdy skutečně vylezeme, nebo nějak projdeme, to už je jedno, tak budeme všichni v jedný místnosti. Je ti to jasný? Mě to tedy moc jasný zatím není.“
„Podívej, záleží spíš na holkách, co budou a nebudou chtít. A až kam nám dovolí zajít. Mně rozhodně ty s Věrou vadit v pokoji nebudete. Ale to už zase moc předbíhám událostem. Jako důležitější vidím jinou věc.“
„A co, prosím tě?“
„Já to rozhodně chci táhnout s Káťou co nejdýl. Ta holka je úžasná a já bych ji nechtěl ztratit jen proto, že bych vypadl ze školy po prvním semestru. Chápeš, co tím myslím? Nejsem na tom nejlíp a budu muset docela hodně přidat.“
„Ty si cvok. Myslíš až moc dopředu. To já takhle daleko ani myslet nechci. Věra se mi moc líbí, ale když mi dá padáka, tak se věšet nebudu. Ale rozejít se s ní pochopitelně nechci, vždyť jsme ještě ani nezačali.“
„Tak, kamaráde, na ty naše holky. Ať nám to všem vyjde. I jim s náma.“ A Karel zdvihl láhev a přiťukl si s Petrem.
* * *
„Je to špatný, Karle,“ vyhledal kamaráda před první úterní přednáškou Vláďa, který přijel do Plzně o den později.
„Máma je v nemocnici a je to s ní vážný. Má něco s plícema. Bojím se, že to nezvládne. Kdyby umřela, asi bych musel ze školy pryč. Nevím, co bych dělal. Ještě, že je u ní ségra.“
„Hele, nesejčkuj předem. Třeba to dobře dopadne. Ty to už neovlivníš. A i kdyby, proč bys nechal školu? V Praze máš přeci vdanou ségru a měl bys určitě nárok i na stípko. Holt bysme omezili Krym a Vídeňku,“ a Karel mu silně stiskl paži.
Nebyl však o svých slovech příliš přesvědčený. Ta zpráva se ho silně dotkla. Sám by se s takovou situací těžko vyrovnával.
* * *
Mám dva lístky na Ack van Rooyena, nepůjdeš se mnou?“ zeptal se Karel Káti v přestávce mezi přednáškami.
„Prosím tě, kdo to vlastně je?“
„Má to být nejlepší evropský jazzový trumpetista a koncert je ve čtvrtek večer v malém sále v Besedě. Má tam s ním být nějaká holandská jazzová kapela. Lístky nejsou ani drahé.“
„Proč ne? Ale nemáš těch lístků víc? Věra by určitě šla taky. Asi i s Petrem. Všimla jsem si, jak se k sobě před přednáškou měli. Tak co?“
„Měli bysme se jich zeptat, ne? Ne každý je na tuhle muziku.“
Věra souhlasila okamžitě. Petr, když viděl, jaký zájem má o koncert Věra, netroufl si říct ne.
Když se ve čtvrtek večer usadili ve trochu již zašlém sále Měšťanské besedy, podivili se, že je poloprázdný. Jazzová kapela této kvality a přitom ze Západu byla velikou raritou a Karel se na její koncert docela těšil. Jenže vše dopadlo úplně jinak, než předpokládal. Těsně před začátkem koncertu se do sálu s velikým hlukem vevalila velká skupina mládeže a obsadila několik zadních řad židlí.
Ack van Rooyen byl famózní muzikant. Ne nadarmo ho provázela pověst nejlepšího evropského trumpetisty. Naši přátelé si koncert užívali. Ovšem jen do doby, než se v zadních lavicích ozval hluk a hlasitý křik. Diváci, sedící vepředu, se ohlíželi, co se to vlastně děje. A mládež v zadních řadách doslova propadla jakémusi davovému šílenství. Dupání, křik, ti vpředu začali rozbíjet židle před sebou a pořadatelé se marně snažili obnovit pořádek.
V té době vrcholící beatlemánie byla docela nakažlivá. A tak si plzeňská omladina zřejmě pomyslela, že takový kravál k podobným koncertům patří. Nemysleli si to ovšem dlouho. Někoho z pořadatelů napadlo zavolat na Bezpečnost. Po chvíli vtrhli dovnitř uniformovaní příslušníci a pendreky začali vyhánět řvoucí dav ven. Bylo po koncertě.
Naši čtyři přátelé si otočili židle směrem do sálu a se zájmem sledovali, jak Veřejná bezpečnost vyklízí pozadí malého sálu Besedy. Nemělo smysl čekat, jak tohle divadlo dopadne. Vstali a zamířili k východu. Když míjeli u vchodu stojícího esenbáka, Karel se na něj otočil a řekl:
„Tohle bylo lepší jak celý koncert.“
Policistovi s tváře postupně opadlo napětí. Pokusil se o něco, jako úsměv a řekl:
„Hele, radši běžte pryč, než vás někdo z našich taky sebere.“
Před Besedou stál pověstný zelený anton a policisté do něj naháněli poslední pochytané delikventy.
„Co s načatým večerem?“ zajímal se Petr. „Přeci nepůjdeme domů. Co takhle lahvička v Krymu a chvíli taneček, co, Věro?“
„Já jsem pro, ale co ostatní?“
„Ti ostatní jsou taky pro. Pokud to nebude do půlnoci, odpověděla Káťa. „Ráno jsou přednášky. Aby kluci stihli ještě autobus do Malesic.“
„Pan Procházka tu není?“ zeptal se Karel číšníka, který si k nim přišel pro objednávku.
„Dneska ne, má volno. Budete se muset spokojit se mnou,“ docela vážně řekl mladý číšník.
„Ty moje zrzko,“ řekl Karel Kátě při tanci. „Takhle tě držet je úžasný pocit. Je to dokonce lepší, než pochvala od Čepeláka.“
„Podívej, ty mizero, že tě nepustím večer k sobě do pokoje! Místo toho, abys mi tady vyznával lásku, tak mluvíš o Čepelákovi. Ovšem jednotka od něj taky není k zahození, to máš pravdu.“
Karel se zasmál, přitiskl si Káťu k sobě a políbil jí.
„Abych nezapomněl. Kdy vás už můžeme v noci navštívit? Zcela inkognito. Moc se na tebe těším. Když venku je pořád taková zima!“
