Když jsem měla rozepsaný tento třetí díl, došlo v Albánii k zemětřesení. Měla jsem zábrany zveřejňovat své nadšení z cest, když jsem ještě netušila, k jakým katastrofám v Albánii došlo či ještě může dojít. Navíc mi je Albánců hodně líto, je to chudá země s milými a pohodovými lidmi.
Také, přiznávám se, jsem o jeden den psaní odložila z nutné, opravdu velmi nutné návštěvy lesa. Byla jsem totiž sestrou doslova přinucena jít na hřiby. Napřed jsem brblala, co je to za hloupý nápad (já to tedy nazvala ještě hůř), jít do lesa s košíkem, když tam praská suché jehličí a listí pod nohama. Ale velmi brzy jsem změnila názor. Za prvé mne pobyt v přírodě vždycky silně nabíjí, a za druhé – i v tom přesušeném lese opravdu něco roste! I když vážně nechápu, jak je tohle možné. Bedly, babky, klouzky – a závěrem jsme objevily stráň plnou pravých zdravých hřibů. A jako tečku na závěr každá jednoho velkého krásného kozáka.
Ale zpátky do Albánie. Když jsem si byla jistá, že se zemětřesení už neopakuje a naštěstí všichni přežili, sedla jsem opět k těmto stránkám.
I další den jsme se vydaly na výlet. Tentokrát jsme mířily do Butrintu, což bylo podle nám dostupných informací starobylé městečko s různými historickými památkami. Od Ksamilu je to zhruba deset kilometrů a, jak jinak, jede se tam autobusem. Na konečné jsme vystoupily a poněkud překvapeně se rozhlížely. Kde je to městečko? Stály jsme na parkovišti plném autobusů, z jedné strany moře, z druhé restaurace (páni, my dostaly hlad, bylo po poledni a ještě jsme neobědvaly) a všichni turisté se hrnuli kamsi po cestě před námi.
„Tam asi bude to městečko,“ usoudily jsme a vydaly se za nimi. „Určitě tam bude víc restaurací, tahle u parkoviště je přeplněná.“
Houby s voctem. Pardon citlivým dušičkám. My z těch různě posbíraných informací nevytáhly tu jednu nejdůležitější. Ano, je to historické městečko, už ale dávno opuštěné, ve stavu rozvalin a vykopávek a zapsáno ve Světovém dědictví UNESCO. Čímž vás ale vůbec nechci od jeho návštěvy odradit, naopak. Pokud budete mít příležitost (Albánie je od nás jen jednu a půl hodiny letadlem, vlak, loď a autobusy nepočítám), rozhodně se do Butrintu vydejte. Je to tam moc hezké a zajímavé. Navíc si zde návštěvníků velmi váží a snaží se jim vyjít vstříc. Nevím, kolik turistů z České republiky Butrint ročně navštíví, nebude jich asi moc. A přesto jsme objevily prospekt v češtině. Byly jsme tomu moc rády, protože jsme v něm našly plánek se směrem prohlídky, informace, jak se která stavba jmenuje a k čemu sloužila. Tolik Čechů jezdí ročně do Řecka, Chorvatska a jiných států a prospekty v češtině tam většinou nenajdete!
Samotné to městečko je perfektně udržované, čisté a voňavé. Doslova. Já pořád chodila a čichala, připadala jsem si jak lovecký pes.
„Cítíš také tu vůni?“ ptala jsem se Zdeny. „Pořád nemůžu přijít na to, co to je. Ale vím, že to znám!“
Chvíli jsme obě chodily s nosem nahoru, dokud jsem na to nepřišla. Utrhla jsem si lístek z jednoho stromu – je to opravdu ono? Bylo. Rostou jim tam vysoké vavřínové stromy (bobkový list). Je to asi trochu jiná odrůda, než jakou my v Česku dáváme při vaření do polévky, vůně není až tak výrazná, je jemnější, ale velmi příjemná.
Celé utrmácené (příjemně) jsme pak na lavičce čekaly na zpáteční autobus. Přes záliv jezdil malý trajekt, nebo spíše bych to nazvala motorový vor. Najelo vždy jedno, dvě auta, převozník namířil přes vodu na druhý břeh a hned zase zpátky s auty, co už zase čekala tam. Kručelo mi při tom v břiše, ale na smrt vyhladověním to ještě nebylo. Už jsme se Zdenou domluvily, že si na jídlo zajdeme až po návratu do Ksamilu. Je tam víc restaurací a tak logicky větší výběr. V Butrintu je jen ta jediná u parkoviště.
V Ksamilu mne Zdena přesvědčila, ať navštívíme Rychlé občerstvení. No, já do něho nechodím ani v Česku a mám se do něj jít najíst v Albánii? Ale už jsem měla takový hlad, že jsem se nijak vehementně nebránila. Přišel usměvavý číšník, prostřel před námi (všude v restauracích používají pěkné ubrusy na jedno použití, takže se vám nestane, že sedíte u pobryndaného stolu) a podal jídelní lístky. Čučela jsem do něj jak vrána do flašky. Co je co? Naštěstí tady měli u jednotlivých jídel i obrázky, tak jsem prostě do jednoho z nich ťukla prstem.
Číšník byl zpátky během pár minut. Jen jsem zírala, co jsem si to objednala. Na přeplněném talíři byl teplý a měkounký pita chleba, hranolky, nějaká zelenina a vepřový kebab!
Ač jsem se snažila, co mohla, stejně jsem to nedojedla. Ale masíčko jsem nenechala, to ne. Na to bylo moc dobré.
Po návratu do hotelu jsem šla já k moři, Zdena ocákat se do bazénu. Jenomže na pláži jsem zjistila, že jsou takové vlny, že se do nich neodvážím. Vracela jsem se zpět a už jsem toho měla docela dost. Místo abych to jako vždy vzala do druhého patra po schodech (v rámci zdravého životního stylu), vyvezla jsem se tentokrát výtahem. Dveře pokoje byly zamknuté.
„Zdena je ještě u bazénu?“ pomyslela jsem si, a pro jistotu důkladně zabušila. Uvnitř se něco pohnulo. Tak ještě jednou, a silněji. Buch, buch, buch.
Dveře se otevřely. Mezi nimi stojí muž, na sobě jen kraťasy. Zírá na mne, já na něho.
„Páni, ta byla nějak rychlá,“ napadlo mne v první chvíli, ale hned jsem myšlenku brala zpět. Zdena opravdu není tento typ, to jen já se nechala zaskočit situací. Mrkla jsem na číslo dveří a bylo jasno. Dobývala jsem se do cizího pokoje. Schody prostě ústí za jiným rohem než výtah a já to nevzala v úvahu. Omluvila jsem se a zapadla do pokoje našeho.
Uf, to byl zase náročný den. A zítra jedeme na další výlet, tentokrát s delegátem, do Gjirokastry.
