Po nějakém čase jsem opět navštívila Kutnou Horu. A upřímně jsem se zaradovala, že se do ní zase vrátili turisté…z mého dětství jsem si ji totiž pamatovala neustále plnou lidí, což se později změnilo. Turisté na čas jakoby zmizeli. Náměstí, kde to dříve za mého dětství žilo, bylo pokaždé, když jsem tam zavítala, pusté a prázdné. S postavením sídlišť a výstavbou Billy a jiných supermarketů se asi život přestěhoval tam, vysvětlovala jsem si to. Zmizely obchody a obchůdky, které jsem dřív tak důvěrně znala, zmizelo místní kino, zmizely davy lidí z tehdy hlavní Tylovy ulice vedoucí na náměstí. Ještě, že nezmizela Barbora, utěšovala jsem se tehdy. Chrám sv. Barbory stojí naštěstí neochvějně na svém místě pořád (už několik staletí) a jeho chrliče, před kterými jsem měla kdysi takový respekt, pořád shlížejí z výšky na nás smrtelníky a vypadají stále hrozivě. Vždy jsem měla za to, že plní ochrannou funkci, snad aby se nikdo neopovážil chrám zbourat.
Prošli jsme všechna ta místa mého dětství ze dnů trávených u babičky a dědy. Zaznamenala jsem změny města a musím říct, že to jsou změny k dobrému. Ale pro mne je stará Kutná Hora, ta, kterou jsem tak důvěrně znala, už nadobro ztracena v čase.
Chtěli jsme na oběd do stylové staročeské restaurace nad uličkou Ruthardkou, avšak pro velký počet cizinců jsme se tam nevešli. Nevadí, jen když se jim u nás bude líbit a chutnat- skončili jsme o kus dál a na Ruthardku, kudy jsem pravidelně chodívala, jsem se dívala shora od příjemného posezení na terase. Mimochodem – z terasy vede cestička dolů ke krásným starým vrátkům, kudy snad podle pověstí chodil kat.
Rozina Ruthardova – ten příběh mi vždycky vytanul na mysli, kdykoliv jsem uličkou procházela. Rozina pocházela z vážené a bohaté kutnohorské rodiny. Konec jejího života se odehrával v době, kdy císař Albrecht vypověděl Václavu II. válku a přitáhl ke Kutné Hoře, aby se města zmocnil. Rozina údajně zradila a pustila do města nepřátele, za což byla samozřejmě potrestána - tolik historie.
Ovšem staré pověsti kutnohorské vypravují poněkud jiný příběh. Její otec Jiří Ruthard byl člověk lakomý a k lidem krutý. Nechtěl, aby nějaký zeť získal jeho majetek, a tak dal radši pro jistotu zazdít Rozinu ve sklepě svého domu. Při čtení této pověsti jsem se vždycky krásně bála a v Ruthardce jsem se ohlížela, jestli se za mnou náhodou nezjeví Rozinin duch, který vystoupí náhle ze zdi. Proto jsem uličkou pro jistotu vždycky velmi rychle prolítla.
Uličky Kutné Hory jsou malebné a středověkého rázu, zrovna tak jako mnoho domů. Určitě neprohloupíte, když Kutnou Horu navštívíte, pokud jste tam ještě snad nebyli. Nakonec, vždyť to bylo naše slavné královské horní město, kde se těžilo stříbro a razily středověké mince. A také soupeřilo kdysi s Prahou, které z nich bude městem hlavním.