To jaro bylo hrozné! Vlhké, studené a plné bolesti. Potřetí jsem směřovala na zubní polikliniku k nepříjemným zákrokům se zanícenými dásněmi. V sousedství kliniky, za zamřížovanými vraty, zuřil pes. Zastavovala jsem se totiž u vrat veliké zahrady a sledovala, kdy konečně rozkvete obrovská magnólie.
"Přestaň řvát!" Okřikla jsem ho.
"Nevidíš, že ti nic neberu?"
Pes podivně vyskakoval na mříž a cenil na mne své krásné bílé tesáky už třetí den. Cestou zpět jsem se nezastavila, slzy v očích, krvavý kapesník na ústech.
Další ráno jsem se vlekla opět k zubní lékařce. Pes přiběhl k mříži, celým tělem do ní narazil, zavěsil se na ni jednou tlapou, vrčel.
"Ticho, ticho, to se dělá, vrčet na mne, když mám takovou bolest?! "
A vycenila jsem na něj své obroušené zuby a oteklé dásně.
" Něco ti nesu."
Vhodila jsem za vrata pár dobrůtek, které zbyly po naší Tašje. Pes odkulhal, posbíral si je a já si všimla, že má přední tlapu pozdviženou, oteklou a mokvavou.
"Ježíši pejsku, vždyť ty máš taky bolest!"
"Proto jsi tak zlý...i já se zlobím na celý svět."
Cestou zpět jsem pro slzy neviděla a spěchala trpět do svého soukromí.
Víkend jsem přežila s prášky na bolest a desinfekčním roztokem. Pondělní ráno bylo plné slunce. Za mřížovými vraty se vztyčil pes, párkrát zaštěkal a zmlknul.
"No vidíš, hodný pejsek, poznal jsi mě, viď? Ukaž tlapku".
Pes pojídal mé dobroty a já viděla tu hrůzu. Zduřelá tlapka, ze které trčely drápky jako trny z hnisavé rány. Cestou zpět jsem u vrat zazvonila. Nikdo nebyl doma.
Tak jsme se setkávali se psem nějaký čas. Nosila jsem ubrousek namočený v heřmánku, ale pes až ke mně nepřišel. Házela jsem ho tedy na dlaždici u vrat, kam packu vystavoval slunečním paprskům. Někdy ji měl zavázanou, fáč vlekl za sebou, nebo přivázanou za krk na šňůře. To kulhal s námahou, hlavu skláněl až k zemi, ale vždy si přišel ke mně pro dobroty.
"Tak nevím, pejsku, kdo z nás má větší trápení,nechceš si to vyměnit? Ty se aspoň najíš, dají ti masíčko? Já už ty kaše nemohu ani vidět!"
Mé návštěvy u lékařky se prodlužovaly, než rentgen ukázal, že může dojít ke konečnému zákroku. V zahradě pomalu odkvétala nádherná magnólie. Bylo tam ticho, pes zmizel. Nechtěla jsem vědět proč a kam..
Uběhl víc jak rok. Je podzim a já chodím bez obav k mé zubní lékařce. Vykračuji si kolem velké zahrady, kde opadává magnólie a tu zpozoruji pohyb. K mříži přiskákal krásný pes o třech nohách. Levou přední nohu má amputovanou u samého ramene, rána je zahojená, osrstěná.
"Pejsku, kamaráde, zlatíčko...tak jsme to oba přežili, viď...a já pro tebe nemám dobroty, já myslela..." a cenila jsem v úsměvu na něj své bílé zuby. Díval se na mne. Takové krásné podzimní shledání!